České umění 1938-1989. Programy, kritické texty, dokumenty

2001 / Antologie programových a teoretických textů k českému poválečnému umění.

Obálka

Obálka

Antologie obsahuje základní programové a teoretické texty, které se týkají nejdůležitějších výtvarných proudů, tvůrčích skupin, významných výstav a dalších událostí českého umění let 1938-1989, doplněné řadou oficiálních kulturně-politických dokumentů, projevů a textů k domácím historickým událostem v období plném zásadních vývojových zlomů. Každá z pěti chronologicky sestavených kapitol je uvedena krátkým kritickým textem editorů shrnujícím dané období v historickém kontextu. Součástí antologie je výběrová chronologie kulturních, politických a uměleckých událostí let 1938-1989.

Pro přehlednost je antologie rozdělena do pěti kapitol, jejichž periodizace respektuje historické a kulturní přelomy v naší společnosti. Každá perioda je uvedena krátkým textem editorů:

První perioda „1938 – 1947″ zahrnuje válečné období, které je důležitým východiskem celé poválečné doby, a krátké liberální období po skončení druhé světové války (str.13-102).

Druhá perioda „1948 – 1956″ je ohraničeno únorovým převratem, XX. sjezdem KSSS a reorganizací SČSVU, v rámci které bylo umožněno zakládat tvůrčí skupiny (str.103-186).

Třetí perioda „1957 – 1963″ zahrnuje období postupného uvolňování v české politice i kultuře (str.187-244).

Čtvrtá perioda „1964 – 1969″ ohraničuje nedlouhé období svobodného rozvoje české kultury. Předělem je rok 1964, v němž bylo zvoleno nové vedení SČSVU a česká společnost nastoupila cestu všeobecné liberalizace (str.245-334) .

Pátá perioda „1970 – 1989″ zahrnuje normalizační období a končí přelomovým rokem 1989 (str.335-420).

» Obsah

Doprovodná chronologie českého umění 1938-1989

Součástí antologie je i výběrová chronologie českého umění 1938 – 1989, která by čtenáři měla usnadnit orientaci v historických a kulturních událostech oficiální i tzv. neoficiální scény. Opěrnými body celé chronologie jsou nejdůležitější politicko-historické mezníky českých dějin poválečného období spolu s některými mezinárodními událostmi, které bezprostředně ovlivňovaly domácí vývoj.
Vzhledem k širokému záběru chronologie bylo možné zařadit jen nejvýznamnější výstavy, především kolektivní, výjimku tvoří některé retrospektivy jednotlivců.

Kniha je užitečnou příručkou nejen pro historiky a teoretiky umění, výtvarné umělce, ale i pro ostatní zájemce o české poválečné umění. Vyšla díky podpoře grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a Ministerstva Kultury ČR.

Kniha České umění 1938-1989 je již vyprodaná.

Mapa / plakát – schéma uměleckých směrů české poválečné doby

K antologii byl vydán doprovodný plakát schematicky ukazující umělecké směry, které se na pozadí českého poválečného umění objevily. Schéma je postaveno na časové ose 1935-1990. Každý umělecký proud je označen barevným pásem různé šířky, podle intenzity, s jakou byl v českém umění zastoupen. Jejich uspořádání není na ploše zcela náhodné, ale snaží se poukázat na určité vztahy existující mezi jednotlivými směry.

Ukázka - výřez z mapy

Ukázka – výřez z mapy

Mapa je doplněna úplným seznamem všech v antologii publikovaných textů s barevnou ikonkou, která čtenáři přiřazuje daný text k určitému uměleckému programu a výtvarnému proudu. Některé texty stojí mimo jakékoli přesné určení, a proto u nich barevná ikonka chybí. Mají buď obecnější platnost, nebo jsou pouze kulturně či politicko-historickým dokumentem doby.

Mapu České umění 1938-1989 si můžete jako samostatný plakát formátu A2 zakoupit ve VVP AVU.

Vybrané recenze:

Tomáš Pospiszyl – Hledání ztracené kultury

Umělec VI, č. 1, 2002, s. 95

České umění 1938 – 1989, programy, kritické texty, dokumenty. Sestavili, úvodní kapitoly a anotace k textům napsali Jiří Ševčík, Pavlína Morganová a Dagmar Dušková. Roku 2001 vydala Academia ve spolupráci s AVU Praha.

Alternativní kultura, Příběh české společnosti 1945 – 1989. Editor Josef Alan, autoři Josef Alan, Tomáš Bitrich, Michal Bregant, Martin Čihák, Stanislav Dvorský, Jiří Gruntorád, Lenka Jungmannová, Vladimír Just, Marie Klimešová, Martin Machovec, Josef Moucha, Alice Růžičková, Josef Vlček, Tomáš Vrba. V roce 2001 vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Na sklonku roku 2001 byly v České republice publikovány hned dvě knihy, které se pokusily mapovat českou kulturu od roku 1938, respektive 1945, až do přelomového roku 1989. V jednom případě se jedná o antologii a v druhém o sborník, první se zabývá jen výtvarným uměním a druhá celým fenoménem tzv. alternativní kultury. Přesto je obtížné odolat a nepokusit se alespoň o stručné srovnání obou publikací.

České umění 1938 – 1989, programy, kritické texty, dokumenty obsahuje ty nejdůležitější písemné prameny, které podle editorů charakterizují naše výtvarné umění v uvedeném historickém období. Antologie vcelku logicky začíná na počátku druhé světové války. Již během ní se formovaly dva modely přežití moderního umění, které se uplatnily i v budoucnosti. Byla to jednak transformace surrealistické skupiny, potažmo celého radikálně avantgardního umění, v undergroundové, na oficiálních institucích i veřejnosti nezávislé hnutí. V kontrastu s tím se Skupina 42 pokoušela najít pro umění místo uprostřed moderní doby, začlenit ho do všedního života a harmonizovat s potřebami společnosti. Záhy po skončení války a především pak po roce 1948 se vytvořila zvláštní schizofrenní situace, podtržená výběrem textů v antologii. Ať již byly záměry tvůrců jakékoliv, umění se striktně rozdělilo na část oficiální a její alternativu, na socialistický realismus a na umění nezávislé. Kontrast mezi oběma póly nacházíme i v antologii. Na jedné straně nacházíme schematické projevy oficiální kulturní politiky a umělecké kritiky, na straně druhé často nepublikované ale o to zajímavější pokusy o reflexi toho, co se v oficiálních galeriích nevystavovalo. Výjimku tvoří snad jen šedesátá léta, kdy podobné dělení na pár let ztratilo svůj smysl. Vyhrocení v knize ještě zvyšuje zařazení mnoha obecných politicko-kulturních textů jako prohlášení Charty 77 nebo Několik vět.

Sborník Alternativní kultura, Příběh České společnosti 1945 – 1989 začíná sice až po druhé světové válce, přesto se mnohé texty v něm obsažené vracejí již do období německé okupace. Úvodní text se pokouší ze sociologického hlediska definovat fenomén alternativní kultury, existující v naší zemi v letech socialistického státu. Jednotlivé příspěvky pak podle uměleckých žánrů mapují jejich historii. Autoři ke svým kapitolám přistupují značně rozdílným způsobem, od vzpomínkových textů po pozitivistické studie spíše vypočítávající než hodnotící dané fenomény. Kniha také obsahuje stručnou antologii nejdůležitějších dobových textů, které se dokonce v několika případech překrývají s texty v první zmíněné publikaci.

Jestliže se České umění 1938 – 1989 snaží zachytit dynamiku oficiálního a neoficiálního, Alternativní kultura se soustřeďuje jen na to druhé. Oficiální přitom zvláštním způsobem splývá s masovou a konzumní kulturou a tak alternativa nemusí být pouze politicky definovaná. Dokazuje to ostatně i metalová subkultura považovaná za poslední významný projev kulturní alternativy, který ovšem neměl nic společného s reakcí na aktuální politickou situaci. Podobnosti metalu s disidentským hnutím byla v polovině osmdesátých let nezřetelná s odstupem doby se však vyjevují různé paralely, pochopitelně spíše sociologického než uměleckého charakteru. Svým způsobem musíme číst obě dvě knihy současně. Pro čtenáře, který již nepamatuje kulturní situaci před rokem 1989, usnadní informace o složení alternativního publika, jeho institucích a proměňujícímu se vztahu ke kultuře oficiální lepší pochopení dobových pramenných materiálů. Všeobecně můžeme konstatovat, že historické peripetie našeho státu měly a mají za následek, že je naše pozornost ve zvýšené míře zaměřena na politické okolnosti vzniku uměleckých hnutí i jednotlivých děl. Jejich politický význam často překrývá jejich formální analýzu a komparaci s ostatními domácími či zahraničními kulturními produkty. Podobně politicky vyostřené vidění bude pravděpodobně časem slábnout, ale zřejmě zcela nezmizí nikdy.

Zkušenosti z posledních let ukazují, že u nás sice zmizelo ostré dělení na státní kulturu a naopak státem pronásledovaný underground. S nástupem nového tisíciletí si ale čím dál víc uvědomujeme zvyšující se propast mezi uměním oficiálním a neoficiálním, a to i ve vztahu ke kulturním hodnotám minulosti. Masmédia jsou plná stejných tvůrců jako před patnácti lety, v trvalé expozici Národní galerie není snad nikomu pod čtyřicet let a většinu nezávislých kulturních aktivit zahubí prostý nedostatek financí. Je to tok správně. Podobné otužování můžeme brát prostě tak, že v něm navazujeme na své vlastní kulturní tradice.

Jan H. Vitvar, Kniha o českém umění, jejíž četla mnohé bolí

MF Dnes, 22. ledna, 2002, str. 6

Praha – Jednu z nejproblematičtějších etap si naše výtvarné umění prožilo po druhé světové válce. Kniha České umění 1938-1989 připravená Vědecko-výzkumným pracovištěm Akademie výtvarných umění a vydaná nakladatelstvím Academii je proto ojedinělým a pro hodně lidí možná i nepříjemným počinem.

„Snažili jsme se ukázat polaritu směrů. Proto jsme začali už rokem 1938. Tehdy už byly hotové v podstatě všechny problémy, které umění řešilo po válce,“ říká jeden z autorů pětisetstránkové publikace Jiří Ševčík. Grant na přípravu Antologie programových a teoretických textů poválečného umění získal před pěti lety. V podmínkách stálo, že do výzkumného programu musí být přijati mladí absolventi vysokých škol do sedmadvaceti let. Tým tvoří ještě Pavlína Morganová a Dagmar Dušková, celkem v archivech zpracovaly na sedm tisíc položek.

Antologie obsahuje i texty, které o české kulturnosti příliš nesvědčí. „Dali jsme prostor i partajním věcem. Nejsou to ale texty k zesměšnění. Jsou modelem, jak šílená doby tady taky byla,“ říká Ševčík. Do tohoto soudku patří třeba nechutný záznam diskuse (či spíše soudu) členů Svazu československých výtvarných umělců s Emilem Fillou z roku 1951, jejímž výsledkem byl zákaz vystavení Fillova „nedostatečně národního“ díla (Miloš Axman: „Proč má ten šuhaj krátkou ruku?“).

O nic moc lépe se čte nechvalné prohlášení Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které v reakci na Chartu 77 podepsaly také stovky výtvarníků. Perličkou je traktát Dušana Konečného Naše umění slouží zájmům lidu a socialismu, v němž se ještě v roce 1982 snažil resuscitovat socialistický realismus. Antologie přitom staví oficiální i neoficiální scénu vedle sebe. Takže v porovnání s texty Ivana M. Jirouse či Milana Knížáka působí zmiňované příspěvky opravdu dusivě.

Podle Ševčíka měla druhá půle 20. století v umění tři klíčová období: čas těsně po válce, 60. léta a konflikt postmoderny na konci 80. let. Do poslední dekády se výzkumníci nepustili. „Chybí nám odstup a ani se moc není o co opírat. Časopisy prakticky neexistují a současní výtvarníci se navíc vyhýbají k něčemu se jednoznačně vyjádřit. Nepřišli na to, že i tahle realita vyžaduje velmi kritický pohled,“ míní Ševčík.

Vědecko-výzkumné pracoviště nyní dostalo v rámci evropského programu Vektor zakázku na antologii pro zahraniční publiku. Pak by se mělo dostat i na dobu po listopadu 1989 a časem snad i na architekturu. Zároveň na internetových stránkách www.avu.cz/vvp zpřístupnilo databázi bibliografických údajů s více než šesti tisíci záznamy zahrnujících knihy, katalogy, články, sborníky i nepublikované texty o českém poválečném umění.

Tomáš Pospiszyl: Zkouška manifestačním ohněm

Úskalí sebraných textů o českém výtvarném umění
Respekt XIII, č. 5, 28.1. 2002, str. 22

Jednou z oblastí, která může být pro nepřipraveného diváka obtížně pochopitelná, je bezesporu výtvarné umění druhé poloviny 20. století. Umělci, sběratelé i jejich příznivci jsou s oblibou nahlíženi v podobě směšných bláznů, jejichž svět i jazyk, kterým ho popisují, jsou normálnímu smrtelníkovi na hony vzdáleny. Právě tato karikatura ale naznačuje důležitost jazyka a textu pro vnímání umění posledních dekád. Text autora nebo jeho vykladače se v některých případech může stát pro plné pochopení díla dokonce nezbytným. Pokud tedy stála česká výtvarná scéna před dvanácti lety před úkolem ukázat nezkreslený obraz tuzemského moderního umění, nešlo jen o to vystavit konečně potlačované autory a jejich díla: dluh ležel i v oblasti literatury o výtvarném umění. Antologie pramenů o výtvarném umění jsou v západním světě rozšířeným zbožím a v posledních letech vychází množství překladových prací v České republice. Díla, které by prostřednictvím historických textů ilustrovalo vývoj domácího umění, jsme se ale dočkali až nyní. Antologie České umění 1938-1989 s podtitulem Programy, kritické texty, dokumenty, kterou na přelomu roku vydalo pražské nakladatelství Academia, ovšem není pozoruhodná jen tímto prvenstvím. Představuje praktickou zkoušku, zda vůbec česká scéna obsahuje k podobnému počinu dostatek materiálu.

Obejít to nejde.
Ambiciózní titul spatřil světlo světa na univerzitní půdě. Rešerše textů rozptýlených v dobových časopisech či samizdatových sbornících nebo doposud nepublikovaných nálezů ze soukromých archivů probíhaly pod záštitou Akademie výtvarných umění celé čtyři roky (součástí projektu je i bibliografická databáze umístěná na adrese www.avu.cz/vvp). „Papírová“ antologie potom obsahuje sto dvacet textů uspořádaných v pěti chronologických kapitolách. Najdeme zde programové texty Jindřicha Chalupeckého, manifesty Vladimíra Boudníka a Milana Knížáka, filozofickou reflexi Petra Rezka, ale i provolání socialistických výtvarnických sjezdů a různá politicko-ideologická prohlášení.
Vedle medailonů autorů, věcného a jmenného rejstříku kniha obsahuje i chronologii výtvarného a společenského života, doplněnou výmluvným obrazovým doprovodem. Za všechny jmenujme třeba obálku katalogu pražské výstavy Františka Kupky z roku 1947 na stejné straně s katalogem o půl roku „mladší“ výstavy Obrazy národních umělců SSSR s Josifem Stalinem na stylizovaném malířském stojanu. Stalin zde obrazně i skutečně vstupuje do výtvarného umění, aby ho zpřevracel s radikálností a dopadem, o kterém si průkopník abstraktního umění Kupka v těchto letech mohl nechat jen zdát.
Co je zřetelné i při zběžném pročtení antologie, je všudypřítomná polarita mezi sférou oficiálního a neoficiálního umění. Vedle chronologického hlediska slouží jako účinný způsob organizace textů, které dohromady skládají příběh o emancipačních snahách výtvarného umění, které se přes mnohé snahy režimu nikdy nepodařilo zcela umlčet. Antologie obsahuje velký počet z dnešního pohledu málo zajímavých vyznání oddanosti socialistickému realismu a oficiální politice. Najdeme zde i provolání Věrni zůstaneme, Dva tisíce slov, text Prohlášení Charty 77 či Několik vět, které mají s vlastním výtvarným uměním jen volnou spojitost. Napětí mezi zakázaným a oficiálním se tak v antologii dostává do pozice hlavní hnací cíly našeho výtvarného umění. Ve státě, který produkoval všeobecný kulturní útlak, má podobný závěr opodstatnění. Historik potom ovšem stojí v obtížné pozici toho, kdo má ukázat formálně-historický vývoj výtvarného umění a současně se nemůže vyhnout politickým dějinám, které umění velmi bezprostředně ovlivňovaly.
Skutečnosti, že nesvoboda pokryla východoevropské umění nátěrem postoje vůči politickému režimu, se zjevně nelze vyhnout. Přestože třeba feminismus, protiválečný aktivismus či boj za společenskou rovnoprávnost už od šedesátých let výrazným způsobem spoluutvářejí výtvarné umění i ve svobodném světě, nutkání odvozovat ho výhradně z politických dějin v západní sféře samozřejmě chybí.
Problém je, že politizující pohled navzdory své nevyhnutelnosti odvádí pozornost od textů zabývajících se formálními problémy umění a znesnadňuje jeho uvedení do mezinárodního kontextu. Stojíme zde spolu s autory před dilematem, zda je kupříkladu dílo malíře Zdeňka Sýkory zajímavé tím, co zanechal na plátnech, nebo spíše obecnými podmínkami a umělcovým bojem o to, aby v realitě socialismu vůbec mohl tvořit to, co chtěl. Jednoznačná odpověď pochopitelně neexistuje. Přestože již od dob starého Egypta nefungují bez vztahu ke společenskému kontextu, nejsou dějiny výtvarného umění pouhými ilustracemi k politickým reáliím. V souvislosti se zmíněným Sýkorou, ale i jinými autory by jistě stálo za to otisknout i texty o kybernetice či informatice, které v šedesátých letech jejich tvorbu ovlivnily v nemenší míře než třeba Dva tisíce slov.

Jednou to opustíme
Zdroje umělecké tvorby jsou pochopitelně značně subtilní a nedají se vyložit černobíle. Výběr textů antologie straní spíše politizujícímu pohledu, který však možná budeme v budoucnosti stále více opouštět. Bylo by zajímavé porovnat psaní o výtvarném umění s dobovými texty z oblasti literatury, hudby a divadla. Již teď v antologii chybějí texty vztahující se k fotografii, architektuře či experimentálnímu filmu, které by doplnily spektrum uměleckých disciplín zabývajících se vizualitou. To by si ovšem vyžádalo mnohem širším, mezioborový přístup a podobné by to bylo i s rozsahem celého díla.
Přes naznačené výhrady poskytuje České výtvarné umění 1938-1989 zajímavé čtení a staví se do pozice jedné ze základních příruček, nezbytných ke studiu českého umění posledních šedesáti let.

Další novinky

VVP AVU 2014