Diskusní seminář k dílu a osobnosti Aléna Diviše u příležitosti umělcovy retrospektivní výstavy (Galerie Rudolfinum, 10. 2. – 24. 4. 2005).
Dne 31. března 2005, 13 – 18 hod, AVU – aula, 3. patro.
Pořádá VVP AVU ve spolupráci s Galerií Rudolfinum.
Diskusní seminář k osudu Aléna Diviše, který pořádá VVP AVU spolu s Galerií Rudolfinum, proběhne jako součást doprovodných programů v souvislosti s umělcovou retrospektivní a dosud nejrozsáhlejší výstavou, která si klade za úkol konfrontovat „mýtus o umělci“ se skutečností (Galerie Rudolfinum, 10. 2. – 24. 4. 2005, kurátoři: Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl).
Se svými referáty na semináři vystoupí: Tomáš Pospiszyl, Anna Pravdová, Hana Rousová, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt a Tomáš Winter.
Cílem tohoto semináře bude přispět ke zhodnocení uměleckého „outsiderství“, jehož ukázkovým příkladem je postava Aléna Diviše jako samotářská a jen těžko zařaditelná legenda českých dějin umění 20. století. Za hlavní diskusní otázku semináře bylo v tomto kontextu zvoleno téma „paralelní historie“, které bude ve svých širších souvislostech reflektovat existencialistické charakteristiky osudů uměleckých osobností konce 40. a počátku 50. let, jejichž životní postoje jsou doceňovány teprve po dlouhých letech nuceného zapomnění.
V rámci následující diskuse promluví mimo jiné Jiří Ševčík, Jaromír Zemina, Dagmar Svatošová, Eva Krátká, David Kulhánek a další.
Program sympozia:
Vanda Skálová: Alén Diviš – mýtus a skutečnost Autobiografie, biografie, geneze legendy „umělce – samotáře“ a skutečnost.
Příspěvek by měl přinést pohled na život a dílo Aléna Diviše – umělce, u něhož bývá tradičně konstatováno nejužší propojení životních osudů a tvorby – v kontextu „příběhů“ jeho současníků. Autorka se chce pokusit vymezit rovinu autostylizace umělce, rovinu literárního životopisu, či příběhu a jeho odraz v interpretaci malířova díla.
Tomáš Pospiszyl: Alén Diviš a světový kontext jeho tvorby
Alén Diviš pro české dějiny umění žije s nálepkou těžko zařaditelné individuality, která však předznamenala nejrůznější světové tendence v malířství, jakými byli art brut nebo dokonce informel. Patří Alén Diviš skutečně více do kontextu umění světového než domácího? Lze jeho dílo srovnávat s tvorbou umělců, jakými byli Jean Dubuffet, Jean Fautrier nebo Wols?
Hana Rousová: Živý pes Pavel Kropáček
V písemné pozůstalosti Pavla Kropáčka se mezi nepublikovanými uměleckohistorickými texty nachází složka nazvaná Nevítaná prostořekost – Kacířské poznámky. Obsahuje dva esejisticky koncipované dialogy, které nejsou datované, ale s největší pravděpodobností vznikly kolem roku 1940. První se jmenuje Živý pes a má motto „Lépe je být živým psem nežli mrtvým lvem!“, druhý Rozhovory. Model „živého psa“ se týká lidské existence, ironizuje čítankovou hru se smrtí a je z principu antimoralistní. Kropáčkovo blasfemické odmítnutí nedotknutelných norem, které v dialogu Rozhovory vede až ke zpochybnění tradičních povinností v mezilidských vztazích, má jednak vysloveně existencialistické charakteristiky, jednak odráží naléhavost takových otázek v době německé okupace. Smyslem příspěvku je srovnání Kropáčkova vztahu k „hrdinství“ s postojem některých dalších protagonistů tehdejší kultury k tomuto pojmu a také s jejich konkrétním chováním v mezních životních situacích.
Viktor Šlajchrt: Alén Diviš – příběh, legenda, dílo – z pohledu žurnalisty
– Problematický vztah mezi uměním a žurnalistikou. Některé rozpory mezi službou veřejnosti, službou národní kultuře a službou aktuálním zájmům. Interpretace, nebo heslo? Kritika, nebo upoutávka? Ošidnost objektivity i subjektivity, přílišné poučenosti i naprosté neznalosti umělecké problematiky u referentů běžného tisku.
– Žurnalistická atraktivita tématu Alén Diviš. Pozoruhodný příběh z nedávné současnosti, který umožňuje reportážní průnik do velkých dějin. Působivé paralely se starými i novými legendami od bájných hrdinů na cestě za dobrodružstvím přes světce a mučedníky až po uměleckou bohému, prokleté básníky či moderní poutníky a bezdomovce. Barvité historky v pozadí jednotlivých obrazů. Dílo jako story.
Anna Pravdová: 20., 30. a 40. léta mezi Paříží a Prahou
Nejsem již příliš Francouz na ty ustrašené české lebky? (F. Kupka rektorovi AVU)
Jedním z hlavních prostředníků mezi stipendisty pražské Akademie výtvarných umění i širším okruhem českých umělců v Paříži a francouzskou kulturou byl František Kupka, který se o ně od roku 1923 až do roku 1939 staral a pokud mu to zdraví dovolovalo, přednášel jim o francouzské civilizaci a nejen o ní. Řada umělců pak zůstala v Paříži i během druhé světové války, kdy na ně čekaly velmi rozmanité osudy – vedle obyvatel Domu československé kultury a jejich následného zatčení, zde byla například i Edita Hirschová, členka ilegální surrealistické skupiny, deportovaná v červnu 1942 do Osvětimi, či malíři, kteří se zapojili do francouzského odboje…..
Tomáš Winter: Národní mýtus kontra socialistický realismus: Diviš, Filla, Fulla
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století pocítili Alén Diviš, Emil Filla a Ľudovít Fulla negativní tlak oficiální ideologie. Zpracovávali v té době témata, související s národním mýtem: Diviš ilustroval balady Erbenovy Kytice, Filla s Fullou se věnovali námětům zbojnických písní. Příspěvek konfrontuje tato díla s pojetím mýtu, odrážejícím se jak ve výkladu Erbenovy poezie (Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Vojtěch Jirát), tak v obecných filosofických úvahách (Ernst Cassirer, Roland Barthes, Mircea Eliade). Nastoluje otázku, zda-li právě mytický akcent, podporovaný u Filly a Fully příklonem k lidovému umění, nebyl osobitou alternativou opozice k socialistickému realismu.