Sešit 21 2016

Spekulativní realismus zůstává v současném myšlení velmi diskutovanou a skutečně spornou tendencí. Spíše než o přímou konfrontaci jeho různých směrů s postkantovskou či korelacionistickou filozofií usiluje tento článek o diferencovanější a otevřenější výklad některých jeho prvků s cílem podpořit spíše dialog než extrapolaci. Vycházím z práce Quentina Meillassouxe, konkrétně z jeho úvodního eseje Po konečnosti, jakož i z rozšíření jeho útoku na korelacionismus na subjektalismus, čímž potvrzuji jeho explicitnější zapojení do poststrukturalismu. V takovém kurzu se snažím ukázat nejen některé kritické či kontroverzní aspekty jeho teorie, ale také její styčný bod s kritickou tradicí ve filozofii. Celý text se prolíná s výkladem knihy Michela Houellebecqa Mapa a území, aby ilustroval potenciál literární fikce přispět filozofii, a to s ohledem na její ambici oslovit „Velký venkov“ světa nezávislého na našem antropocentrickém importu.

V posledních letech se v kontinentální filozofii prosadil nový směr, který se nazývá „spekulativní obrat“, „spekulativní realismus“, „kontinentální materialismus“ nebo „objektově orientovaná ontologie“ (OOO). Zaměřím se na práci jednoho ze zastánců tohoto nového směru, Grahama Harmana, zejména na jeho nedávný pokus rozšířit svůj „objektově orientovaný“ přístup na umění a estetiku. V první části začnu stručnou charakteristikou nového směru ve smyslu společného odporu všech jeho zastánců k tomu, co Quentin Meillassoux nazývá „korelacionismem“, což je zhruba antirealismus. Mezi novými realisty však existuje rozkol v tom, zda přijímají materialismus. Jak vysvětluji ve výkladu OOO ve 2. části, Harman jej nepřijímá, ale má na materialismus neadekvátní názor. To ovlivňuje jeho obhajobu greenbergovského formalismu jako alternativy k materialismu, kterou nastiňuji v části 3. Domnívám se, že Harmanův oblíbený formalismus je zcela nevhodný pro pochopení umění období, které ho zajímá, tj. umění po roce 1960. Na závěr uvádím několik poznámek k alternativě, totiž k jisté větvi materialismu, která má však za svůj zdroj spíše psychoanalýzu než metafyzickou doktrínu, jež se obvykle tímto názvem označuje.

Hlavním cílem článku je porovnat spekulativní filozofii Alfreda Northa Whiteheada a objektově orientovanou ontologii Grahama Harmana a zvážit Harmanovo tvrzení, že Whiteheada lze označit za objektově orientovaného filozofa. Text je rozdělen do dvou částí. První část představuje Whiteheadovu filosofickou metodu imaginativního zobecnění a ukazuje, jak tato metoda vede Whiteheada k rozšíření významu tradičních filosofických pojmů za jejich ustálené používání. V této metodě je metafora chápána jako nepostradatelný nástroj filosofie. Toto rozšíření termínů a Whiteheadova výkladového schématu Harman vysoce oceňuje. Harman toto rozšíření považuje za jeden z mála příkladů překonání tzv. korelacionismu a vztahuje ho ke svému vlastnímu modelu objektově orientované ontologie. Ukazuje se, že jakkoli se tato dvě filosofická schémata mohou zdát podobná, ve svém hlavním cíli se radikálně liší. Zatímco Whitehead hledá schéma, které by úspěšně propojilo finální a efektivní kauzalitu, Harman se snaží vytvořit teorii objektů založenou na nové verzi formální kauzality. Druhá část článku je věnována roli estetiky a teorie umění ve schématech obou filosofů. V obou případech se estetika nachází v základu celého filosofického systému. V Harmanově případě je klíčovým estetickým pojmem půvab, který je popisován jako způsob překonání kůry smyslových objektů a setkání se skrytým nerelevantním reálným objektem, zatímco Whitehead podporuje pojem krásy pojatý jako proces harmonizace různorodých daností. Jsou naznačeny klíčové problémy Harmanovy estetické teorie a možná pomoc Whiteheadova řešení.

Tento článek předkládá návrh nové estetické teorie, která je na jedné straně založena na nedávném vývoji filozofie spekulativního realismu a na druhé straně je schopna řešit otázky vyplývající z ekologické krize a nástupu umělé inteligence. Hlavním východiskem je zde filozofie Quentina Meillassouxe a Immanuela Kanta. Estetika je chápána jako spekulativní zkoumání oblasti možných sestav (či kompozic) entit. V takových asamblážích se projevuje xenoracionalita – tedy ne-lidské principy sdružování a skládání. Na základě prací Alfreda Northa Whiteheada a Stevena Shavira definuji racionalitu jako investici vnějších objektů do lidské mysli, nikoli jako autonomní subjektivní schopnost. Obecná genetika xenoracionality odkrývá původní exterioritu a ancestralitu racionálních principů vůči lidskému subjektu. Dále je xenoracionální estetika demonstrována na příkladu překvapivého tahu programu Google AI AlphaGo ve 2. zápase proti nejlepšímu světovému hráči Go, Lee Sedolovi. Tento tah byl diváky popsán jako „nelidský“, a přesto „krásný“, a bude argumentováno, že byl projevem xenoracionality AlphaGo. Nakonec lze tento argument zobecnit na procesy planetárního ekosystému, což povede k posouzení estetického prožitku xenoracionality v procesu kognitivního mapování jako hlavní hnací síly sociopolitických praktik v antropocénu.

Text byl publikován v angličtině.

Jedná se o český překlad eseje londýnského kritika a teoretika Suhaila Malika. Esej vychází z racionalistického proudu spekulativního realismu a tvrdí, že současné umění – dokud je závislé na subjektu estetické zkušenosti – zůstává odnoží korelacionismu, jak jej definoval Quentin Meillassoux. Význam a hodnota současného umění pramení ze vzájemné konstituce uměleckého objektu a vnímajícího subjektu v případě estetické zkušenosti. Tento proces předpokládá a dále reprodukuje principy korelacionismu. Jakýkoli důsledný realismus, který se staví proti korelacionismu, musí podkopat samotné základy současného umění, a tím naznačit možnost jiné umělecké praxe. Takové umění by nebylo spoluvytvářeno svým publikem, ale bylo by racionální praxí mimo oblast estetiky.

Recenze publikace:

Václav Janoščík (ed.), Objekt, Praha: Kvalitář 2015, 215 s