Sešit 33 2022

Studie na příkladu tvorby Radka Pilaře sumarizuje specifický typ aktérství videoumělců v době československé normalizace. Zaměřuje se na rozdíl pozic v oficiálním a neoficiálním umění, na související instituce, technologická a tvůrčí omezení. Z této perspektivy popisuje na příkladu oboru videa SČVU a produkční jednotky Supraphon Music Video vyjednávací strategie při prosazování videoartu jako tvůrčí disciplíny v rámci státních kulturních organizací. Radek Pilař je ve studii pojímán jako umělec přinášející do začátku normalizace aktuální témata dobového výtvarného umění, avšak záhy se úspěšně etablující na poli umění pro děti. Díky rychle získanému renomé v této oblasti se pak mohl stát ambivalentním aktérem, který mohl se státními orgány efektivně vyjednávat, avšak zároveň ne vždy úspěšně usiloval o vlastní tvůrčí emancipaci.

Studie je věnována tématu mediální reprezentace architektury z genderové perspektivy. Soustředí se na diskurzivní analýzu odborných architektonických časopisů, které vycházely v českém prostředí v 80. a 90. letech 20. století – tedy v období kolem zlomového roku 1989. Primárními zdroji jsou tituly Architektura ČSR a Československý architekt (obojí vydáváno do r. 1989) a následně Architekt, nejrozšířenější časopis o architektuře porevolučního období. Jde tedy o periodika, která se významně podílela na formování zdejšího architektonického diskursu a do velké míry (spolu)vytvářela jak „obraz architekta”, tak i směr přemýšlení o tom, co je to „dobrá architektura” a jaké má mít charakteristiky. Vzhledem k dosahu a důležitosti časopisů se redakční výběr publikovaných děl a tvůrců často stával základem pro utváření kánonu české architektury.

Studie chce v této souvislosti přinést reflexi principů utváření architektonického diskurzu (potažmo kánonu) na stránkách zmíněných časopisů z pozic feministické kritiky. V textu se pokoušíme rozklíčovat mj. také to, kdo vůbec diskurz vytváří a komu je na stránkách odborných periodik dáván hlas. Hlavním parametrem naší analýzy je především rozbor zastoupení žen architektek (jak mezi tvůrci/tvůrkyněmi diskurzu, tak mezi osobnostmi, o kterých se píše). Sledujeme, jak se píše o ženách v architektuře, jaké kvality a vlastnosti jsou zdůrazňovány i jaká jejich díla jsou publikována. Zjištění dáváme do souvislosti s utvářením obrazu „úspěšného architekta/architektky” a pokoušíme se vysledovat, zda a jakým způsobem je tento obraz genderovaný či stereotypizovaný. Soustředíme se rovněž na to, zda v tomto ohledu došlo k nějakým změnám se změnou politického systému.

Cílem článku je představit a interpretovat nově vzniklý obor tzv. forenzní estetiky, který zavedl Eyal Weizman na počátku roku 2010, kdy založil agenturu Centre of Forensic Architecture. Tato agentura je známá využíváním vizualizačních technologií, digitálních projekcí, kartografických nástrojů pro analýzu geopolitických a geografických proměn prostředí, záznamových médií a obrazů ze sociálních sítí s cílem odhalit a zviditelnit stopy násilí, které jsou vepsány nejen do lidských těl, ale také do architektury, městského prostředí a těla Země. V druhé části článku se zabývám současným uměním, které by se dalo označit za forenzní estetiku, konkrétně uměleckou produkcí Hito Steyerl, Trevora Paglena a výstavou v ZKM v Karlsruhe nazvanou Critical Zones.