Sešit 15 2013

Ve slovenských dějinách umění se stále diskutuje o tom, zda označení „první konceptuální umělecké dílo“ patří obrazu Júliuse Kollera Moře (1963-1964), nebo projektu Alexe Mlynárčika, Stanislava Filka a Zity Kostrové Happsoc I a II (1965). Kollerův nárok na toto označení je obtížněji obhajitelný, protože jeho malba neodpovídá slovníkové definici konceptualismu. Samotná existence nevyřešené debaty však ukazuje, že obraz hraje v dějinách slovenského konceptuálního umění důležitější roli, než se připouští v některých kanonických uměleckohistorických esejích o konceptuálním umění na Slovensku. Moře několikrát poskytlo příležitost k teoretickým sporům, které přesáhly jeho „rámec“ a promluvily do zdrojů a charakteru konceptualismu. Dá se říci, že v dějinách slovenského umění lze dnes jen stěží najít kontroverznější umělecké dílo, paradoxně nikoli pro jeho radikálnost, ale proto, že zůstalo věrné tradičnímu médiu. Tvrdím zde, že chronologický aspekt sporu se stal bitevním polem pro širší debatu o charakteru konceptuálního umění a jeho místě v dějinách slovenského umění.

Esej zkoumá různé a často protichůdné definice pojmu postmodernismus, jak je prezentovali různí historici umění, kritici a teoretici české umělecké scény 80. let. Esej nehledá „historickou pravdu“ pojmu v žádné z těchto definic, ani neusiluje o syntézu, která by překonala rozpory mezi nimi. Místo toho hledá pravdu v boji o dominantní definici. V Loučení s modernismem, klíčovém českém eseji Jany Ševčíkové a Jiřího Ševčíka, vůdčích osobností českého postmoderního obratu, je postmoderní umění traktováno jako Nové umění a stavěno proti vyčerpanému pozdně modernímu umění předchozích generací. Otázka postmoderního umění se tak stává otázkou nového, současného, a tedy v jistém smyslu pravého umění. Vedle Ševčíků byli dalšími účastníky tohoto zápasu, o nichž esej pojednává, historik umění a kritik Josef Kroutvor, historik umění Jan Kříž, estetik a teoretik umění Josef Hlaváček, historik umění a výtvarník Vladimír Skrepl a filozof, spisovatel a guru českého undergroundu Egon Bondy.

Podnětem k napsání tohoto článku byla fascinující podobnost dvou útlých knih, které vznikly na obou stranách železné opony v polovině 60. let 20. století. Jde o poslední básnickou knihu Jiřího Koláře s názvem Návod k použití, dokončenou v roce 1965, a Grapefruit: Kniha návodů a kreseb Yoko Ono z roku 1964. Konceptuální povaha jednotlivých básní a „partitur událostí“ Yoko Ono vychází z haiku a rezonuje také s experimentálními postupy newyorské neoavantgardy počátku 60. let. Mnoho Kolářových básní-instrukcí má podobný přístup a vyzývá čtenáře, aby básně inscenoval buď ve své představivosti, nebo v realitě. Je zvláštní, že tak zdánlivě podobné přístupy vznikly v tak odlišných prostředích. Jak je možné, že dva jedinci z tak odlišných pozic dosáhli v 60. letech 20. století tak podobných výsledků? Článek se snaží na tuto otázku odpovědět.

Na základě diskuse s autory, jako jsou Nina Möntmann, Brian O’Doherty, Sven Lütticken a Jan Verwoert, tento článek hodnotí některé hlavní otázky a výzvy týkající se pojmu „nový institucionalismus“ a takzvané „hybridizace“ institucí, které prezentují současné umění. Pojem „nový institucionalismus“, který si svět umění vypůjčil ze sociologie, zdůrazňuje odolnost těchto institucí vůči komercializaci či politizaci prostřednictvím angažovaného, kritického přístupu jak k jejich programům, tak k možnostem práce s návštěvníky. Tento do značné míry teoretický koncept se v praxi potýká s řadou výzev: aby instituce dosáhly ideálu, musí řešit problémy spojené s financováním, propagací, řízením a vnějšími i vnitřními požadavky na své programy i na cílové skupiny a vzdělávací či komunikační strategie.