Mezinárodní sympozium k tématu dějin a vývoje českého poválečného umění.
Ve dnech 8.-9.12.1999, AVU – aula, 3. patro.
Hlavní organizátor VVP AVU.
V prosinci 1999 VVP AVU uspořádalo v aule hlavní budovy AVU dvoudenní mezinárodní sympozium Programy a impulzy / České umění 1939 – 1999. Se svými referáty vystoupila řada předních teoretiků a historiků umění, ale i další významné osobnosti české poválečné kultury. Sympozium se stalo fórem konfrontace názorů a otevřelo diskusi o tom, které programy, ideologie či impulzy poválečné doby formovaly a nadále formují umění, ať už jako progresivní nebo konzervativní složky, a upozornilo na některé podstatné problémy a události.
Na podzim roku 2000 VVP AVU vydalo z přednesených referátů sympozia a záznamu jednotlivých diskusí sborník, který je významným příspěvkem k dalšímu poznání historie českého poválečného umění.
Z příspěvků symposia VVP AVU připravilo a vydalo sborník, který je možné stále zakoupit na adrese pracoviště za 40,-Kč.
Program Sympozia
Pojem a funkce umění se po druhé světové válce v českém umění několikrát proměnily. Avantgardní programy po okupaci ztratily význam a své místo v nové kulturní, sociální a politické situaci. Místo nich se objevily pochybnosti o moderním umění a pocit konce moderní doby. Ideologie socialistického realismu byla mocensky prosazovaná, ale na její formulaci se zpočátku podílela i řada významných teoretiků a umělců. Část české scény se pokoušela obnovit tradici moderního umění a udržet modernistická východiska v podmínkách socialismu, druhá část odmítla jakékoli přizpůsobení a zaujímala postupně antiavantgardní a antimoderní postoje. Napětí obou proudů se stalo od 60. let jedním z konstantních jevů české výtvarné kultury. V pozdějších normalizačních letech radikální undergroundový proud přichází s programem druhé kultury a paralelně je formulována česká varianta „naprostého vzdálení“, umění jako náhrada politiky a náboženství. Až v 80. letech postmoderní programy rozvracejí starší rezistentní postoje a jako reakce na ně (nebo jako jejich mylná interpretace) se znovu oživuje staronový model konzervativního návratu k předmoderní tradici. Z těchto proměn, kdy se několikrát redefinoval pojem umění a jeho sociální funkce, zůstávají a dodnes působí „zbytkové problémy“ (J. Patočka) – těžko překonatelné modely, tradiční komplikace, historismy, nacionalismy a mýty.
Jana a Jiří Ševčíkovi – Programy a manifesty jako proměny pojmu umění
Tomáš Pospiszyl – Rozcestí modernismu
Tereza Petišková – K počátkům Svazu československých výtvarných umělců
Pavlína Morganová – Podoby oficiální kultury
Ludmila Vachtová – Pragmatismus vzpomínek
Eva Petrová – Formování nové figurace
Vít Havránek – Pojem prostoru v české teorii umění šedesátých let
Jana Geržová – Apropriácia verzus výtvarná interpretácia
Zora Rusinová – Súznenia a kontradikcie kolektívnych programov v Slovenskom výtvarnom umení 1970 – 1989
Rostislav Švácha – České architektonické myšlení 90. let
Zdeněk Beran – Hody na pohřební hostině
Milan Knížák – Underground jako konvence
Olaf Hanel – Od rezistence k opozici a zpět výtvarná scéna 70. let
Petr Rezek – Retrospektiva
Miroslav Petříček – Program jako rekapitulace a výzva
Petr Wittlich – Symbol a obraz v českém umění
Vlasta Čiháková-Noshiro – Okolnost archetypu
Jana Šmejkalová – Jemné impulzy české výtvarné scény z roku 1999
Pavel Liška – K problému programatismu v současném umění