Sešit 10 2011

Tento článek se zabývá bioartem, současným uměleckým směrem, který vytváří umění zcela nebo zčásti z živých organismů (s výjimkou člověka) nebo umění, které vzniká ve spolupráci s živými organismy. Zatímco teoretické práce o tomto typu umění uvažují o nových médiích, tento článek zdůrazňuje především živost artefaktů a biologický kontext jejich vzniku. V první části je pojednáno o samotném termínu a jsou definovány jeho podkategorie, jako je biotechnologické umění, transgenní umění a genetické umění. Článek dále vymezuje bioart jako protiklad land artu, environmentálního umění apod. i když je zřejmé, že v mnoha ohledech se tento směr nachází na pomezí několika současných uměleckých směrů, jako je konceptuální umění, land art, body art a nová média. Článek podrobněji popisuje historii využívání živých organismů v umění ve dvacátém a jednadvacátém století, od prvních pokusů avantgardy až po postupný nástup biotechnologií (například modifikace DNA a tkáňových kultur). Druhá část článku se zabývá tématy, která bioumělci a teoretici prezentují. Zaměřuje se na stírání či dokonce útoky na hranice mezi živým a umělým, uměním a vědou a uměním a šlechtěním. Zachycuje také pokusy o stírání rozdílů v evoluci mezi přirozeným a umělým výběrem a vize obohacování ekosystémů uměle modifikovanými živými organismy. Článek klade důraz nejen na typy použitých technologií, ale zejména na analýzu vztahu uměleckých projektů k biologii, přírodním vědám a biotechnologiím obecně. V tomto duchu text obsahuje kritický dodatek zabývající se pojetím evoluce u umělců a teoretiků.

Článek se zaměřuje na umělecká díla, která uvádějí své recipienty do situace, jež v relevantních ohledech porušuje standardní podmínky použitelnosti našeho pojmového aparátu nebo jiných součástí naší kognitivní výbavy (taková umělecká díla jsou označována jako „radikálně pojmová“). Rozlišují se dva případy: (a) umělecká díla, jejichž nositelé jsou v rozporu se zákonem. (texty, zvuky, konfigurace čar nebo barev, trojrozměrné objekty, situace nebo události) jsou entity, jejichž vnímání nebo interpretace vyvolává účinek uvedeného druhu (takové entity jsou označovány jako „extrémní“), a (b) umělecká díla, která „pouze“ obsahují reprezentaci takových entit. Umělecká díla prvního druhu (označená jako „rigidně konceptuální“) jsou paradigmaticky reprezentována pozdně prozaickými díly Samuela Becketta. Jako příklady uměleckých děl druhého druhu (tedy radikálně, ale ne rigidně konceptuálních) je uvedeno několik povídek Jorgeho Luise Borgese. Příklady radikálně konceptuální funkce mimo oblast umění se objevují v některých známých filozofických myšlenkových experimentech.

Cílem eseje je založit předmět literární teorie na konceptu singulární enunciace. Východiskem je srovnání pojetí singularity u pozdějšího Rolanda Barthese (La chambre claire, 1982) a v diskurzní lingvistice Émila Benvenista. Na rozdíl od Barthesovy „vědy o singuláru“ Benvenistova lingvistika nechápe singularitu jako libovolnou komplikaci v kódovaném poli, ale spíše jako určení specifické úrovně významu, která se konstituuje spolu s každým aktem výslovnosti. Takové pojetí singuláru pak představuje základ pro další část eseje, v níž je básnická výslovnost definována vzhledem ke stupni přístupnosti singulárové výslovnosti.

Jedná se o český překlad úvodního článku z katalogu výstavy stejnojmenného trienále Tate 2009, které kurátorsky připravil jeho autor, francouzský kurátor a umělecký publicista. teoretik Nicolas Bourriaud. Bourriaud v něm vysvětluje význam pojmu „altermoderna“ a rozvíjí základní teoretickou hypotézu, z níž vychází. Bourriaud chápe altermodernu jako globální kulturní nomádství, které je podle něj určujícím rysem velké části současného výtvarného umění. Při diskusi o vystavených dílech tvrdí, že techniky dislokace, překladu, migrace a decentralizace jsou uměleckými analogiemi alterglobalizačních sociálních hnutí.