V jedenáctém čísle Sešitu publikujeme další tři texty, které původně zazněly na letošní výroční konferenci VVP AVU s názvem „Důsledky konceptualismu“. Karel Císař ve svém eseji „Fotografie po konceptuálním umění“ porovnává dva způsoby interpretace dopadu konceptualismu na fotografii, jeden načrtnutý Jeffem Wallem v jeho vlivném textu „Znaky lhostejnosti“ a druhý vypracovaný Rosalind Krauss v pracích z minulého desetiletí. Jan Zálešák se v článku, „Bod zlomu. Hledání sociálního obratu v českém umění“ koncentruje na výstavy z let 1997 až 1999, které podle něj představují zásadní milník v procesu legitimizace otevřeně sociálně a politicky angažovaných uměleckých projektů. Daniel Grúň se v textu „Archív umelca – paralelná inštitúcia alebo prostriedok seba-historizácie?“ zaměřuje na různé způsoby práce s médiem archivu umělce v prostoru střední a východní Evropy. Číslo uzavírá překlad textu pařížského uměleckého kolektivu skrývajícího se pod pseudonymem Claire Fontaine, který kriticky analyzuje změny umělecké subjektivity vlivem tržních podmínek světového uměleckého provozu.
Obsah
Karel Císař
Fotografie po konceptuálním umění
Esej – původně přednesená na konferenci „Důsledky konceptualismu“, pořádané Vědecko-výzkumným pracovištěm Akademie výtvarných umění v Praze v roce 2011 – zkoumá vztah mezi konceptuálním uměním a fotografií. Ke svému tématu přistupuje na základě interpretace textů Jeffa Walla a Rosalindy Kraussové. Zatímco podle Walla konceptuální fotografie otevírají cestu fotografii, která pracuje s tradicí západní ´tableau´, jejímž hlavním představitelem je právě Wall, Kraussová považuje fotografii za médium založené nikoli na materiálu, ale na jeho pragmatice – souhrnu pravidel uplatňovaných při výrobě a distribuci fotografií. Konfrontace těchto protichůdných přístupů se skutečnou uměleckou praxí ukazuje, že Kraussův výklad je přesvědčivější, protože jednotlivé snímky neurčují význam konceptuální fotografie, jak se domnívá Wall; je to spíše syntax, která řadí snímky do jednotných sérií či sekvencí, jak ukazuje Krauss.
Jan Zálešák
Bod zlomu. Hledání sociálního obratu v českém umění
Zájem o politicky či společensky angažované umění byl v první polovině 90. let mezi českými výtvarnými umělci velmi omezený, a to především kvůli povinné angažovanosti oficiálního umění v komunistickém Československu. Esej se zaměřuje na tři výstavní projekty z let 1997-1999, které na české umělecké scéně znamenaly nástup otevřeně piliticky angažovaného umění, „nového žánru public art“ a site-specific intervencí zohledňujících lokální sociální témata. Každá z těchto tří výstav byla vedena silným kurátorským záměrem a všechny přispěly mimo jiné k rozvoji kritického diskurzu, který umožnil novým problémům a tématům najít výraz v místním prostředí. Cílem eseje je ukázat, že výstavy Snížený rozpočet, Umělecké dílo ve veřejném prostoru a Veřejná čtvrť, stejně jako jejich kritická recepce v uměleckých periodikách, pomohly vytvořit pozadí, na němž se umělecká praxe rozvíjela zejména po roce 2000 a směřovala k situaci, kterou Claire Bishopová označila jako „sociální obrat v umění“.
Daniel Grúň
Archív umelca – paralelná inštitúcia alebo prostriedok seba-historizácie?
Tato esej se zabývá významem umělcovy vlastní historie, stejně jako druhem dokumentů, které se stávají „uměleckým archivem“, a rozdílem mezi umělcovým archivem a oficiálními institucionalizovanými archivy. Je nastíněna jako komparativní studie archivů umělců v bývalé východní Evropě, jejich využití a role v psaní dějin umění, se zaměřením na praxi umělců v 70. a 80. letech 20. století. Autor zavádí pojem parainstituce či paralelní instituce, který popisuje archivářské praktiky alternativních umělců z bývalé východní Evropy. Pojednává také o několika archivech: Lia Perjovschi, Museum of American Art, IRWIN, Atrpool, KwieKulik a Július Koller ve srovnání s archivy jako Group Material, PAD/D a Tucumán arde.
Claire Fontaine
Ready-made umělci a lidská stávka. Několik upřesnění
Jedná se o český překlad eseje pařížského uměleckého kolektivu Claire Fontaine, která vyšla v rámci výstavy Bartleby the Scrivener – představující díla Claire Fontaine a Etienna Chambauda – v pražské galerii etc. v únoru 2011. V tomto eseji kolektiv navrhuje zkoumat nikoli to, co se v posledních desetiletích změnilo ve způsobu tvorby uměleckých děl, ale co se změnilo v konstituci subjektivity umělců v důsledku expanze trhu s uměním. Hlavním tvrzením je, že současní umělci se stali „jakýmikoliv singularitami“ (termín, který používá Giorgio Agamben), tedy zaměnitelnými, uniformními subjektivitami vytvářejícími těžko rozlišitelná, obecná umělecká díla a subjekty ekonomického vykořisťování. Fontaine pak kritizuje nedávné pokusy opatřit tuto situaci estetickým programem, který by ji učinil legitimní: Rancièr se zabývá estetikou vztahů Nicolase Bourriauda a pojmem estetického režimu umění Jacquese Rancièra. Fontaine navrhuje znovu prozkoumat potenciál estetiky přerušení, jak ji ve 30. letech 20. století rozvinul Walter Benjamin.
