Sešit 12 2012

Tento článek se zabývá pojetím architektonického prostoru japonského architekta Tadao Ando. Andovo dílo zaujímá v architektuře posledních desetiletí specifické místo. Jeho formální slovník je hluboce zakořeněn v modernismu a zároveň poskytuje kritický přístup k modernistickému vzorci myšlení a především k jeho „vedlejšímu produktu homogenizovaného prostoru“. Počínaje tématem „zdi“ a pokračujíc „přírodními prvky“, z nichž prvním je světlo, Ando dospívá k problému architektonického prostoru. Vrací se k tématu zdi jako hlavního architektonického prvku, který vymezuje architektonický prostor, ale zdůrazňuje přítomnost prostoru uvnitř zdí. Vymezení architektonického prostoru se projevuje použitím čistých geometrických forem a zvláštním způsobem se zaměřuje na „materialitu“. Jeho oscilace mezi „abstraktním“ („architektonický důvod“ – geometrie) a „reálným“ („reprezentace“ – tělesnost, přírodní prvky, lidé a místa, geografické a kulturní souvislosti) poukazuje na jádro jeho koncepce. Andův přístup k architektuře je jakýmsi dialogem mezi Východem a Západem, mezi tradiční místní kulturou a moderní architektonickou kulturou. Jeho raná koncepce představuje výzvu pro současnou architekturu díky jeho radikálním postojům i podnětným teoretickým pohledům na prostor (obrácený pohled ovlivněný západní architekturou), přičemž navazuje na prostorovou tradici japonské kultury, která od počátku ovlivňovala nové pojetí prostoru v západní moderní architektuře. Andovo pojetí prostoru, jak se objevuje v jeho spisech, by mohlo být oprávněně chápáno v obecnější rovině jako příspěvek k ontologii prostoru v architektuře.

Tento esej pojednává o neokonceptuálním umění jako o specifické strategii v rámci výtvarného umění, která přesahuje rámec jeho obvyklého chápání jako jasně vymezeného formálního stylu. Esej nastiňuje nové možnosti jeho interpretace tímto způsobem a zároveň zohledňuje vzájemnou podmíněnost vizuálních a ideových východisek tohoto segmentu současného umění. Popisuje, jak ideje, které za ním stojí, určují jeho formu, osvobozují ho od stylistických a mediálních omezení a činí ho závislým na použitých strategiích. Nekonceptuální umění se stává otevřenou platformou, která čerpá z rezervoáru možných vizuálních forem nabízených v dnešním světě. Esej srovnává radikální (dematerializovaný) konceptualismus 60. let 20. století se současnou neokonceptuální vlnou, která vykazuje omezený návrat k tradičnímu (modernistickému) chápání uměleckých forem, přičemž zůstává věrná zásadním postulátům původního konceptualistického hnutí. Druhá část zkoumá neokonceptuální umělecké strategie na příkladu paradoxního pojetí veřejného soukromí, které je identifikováno jako jedna z dominantních ideových linií neokonceptualismu na Slovensku od poloviny 90. let. V závěru autor konstatuje, že analýza neokonceptuálního umění, jak ji dnes praktikují historici umění, by nebyla úplná bez zohlednění hybridnosti témat a idejí. Tím by se metodologický diskurz neokonceptualismu na Slovensku podstatně zvrátil.

Tento článek, původně přednesený na sympoziu „Tvorba dějin současného umění“ pořádaném Vědecko-výzkumným pracovištěm Akademie výtvarných umění v Praze, se zabývá tím, co se ukazuje jako symptomatické opomenutí ve sborníku České umění 1980-2010 (Praha: VVP AVU, 2011) – totiž nezohledněním „Sochařství v rozšířeném poli“ Rosalindy Kraussové. Toto mlčení není náhodné; Kraussové dílu nebyla v českém prostředí dříve věnována téměř žádná pozornost a jeho vliv se stal v české kunsthistorické literatuře hmatatelným teprve nedávno. Byl to právě Krauss, kdo od knihy Originalita avantgardy a jiné modernistické mýty (1986) vykládal postmodernu nikoli jako „rozloučení s modernismem“, ale jako perspektivu, která umožňuje hledat podmínky pro témata, jako je kopie a reprodukce, reprodukovatelnost znaku a textová produkce v moderně. Příznačné je nejen to, že toto opomenutí prozrazuje skryté předpoklady editorů a jejich představy o vztahu moderny a postmoderny, ale také, a to je vlastně důležitější, že je známkou hlubší regrese české teorie, která proměňuje svou neschopnost zabývat se relevantními zahraničními prameny ve ctnost, jež vede buď k produktivnímu nepochopení uměleckých manifestů, nebo, což je ještě horší, ke kvaziteoretickému objevování již objeveného.