Sešit 15 2013

V patnáctém čísle Sešitu pokračujeme ve zveřejňování studií, jež vzešly z příspěvků přednesených na konferenci „Mezi Východem a Západem. Jak se v poválečném Československu psalo o výtvarném umění?“. Beata Jablonská seznamuje s napínavou diskusí o roli obrazu „More“ Júlia Kollera v souvislostech zrodu konceptualismu na Slovensku. Josef Ledvina ve své sondě do dobové debaty ukazuje, že „historická pravda“ postmoderního umění tkví v samotné podobě sporu o jeho definici. S tematikou konference souzní text Pavlíny Morganové „Smysl slova spočívá v jeho použití. Jiří Kolář – Yoko Ono“. Poslední studií v čísle je text Kariny Pfeiffer Kottové „Institucionální avantgarda“, který se zaměřuje na aktuální sebekritické strategie výstavních a sbírkotvorných institucí současného umění. Číslo uzavírá recenze Ondřeje Buddeuse na letos vydanou antologii editorky Evy Krátké Česká vizuální poezie. Teoretické texty.

Obsah

Beata Jablonská

Spor o slovenské „More“

Ve slovenských dějinách umění se stále diskutuje o tom, zda označení „první konceptuální umělecké dílo“ patří obrazu Júliuse Kollera Moře (1963-1964), nebo projektu Alexe Mlynárčika, Stanislava Filka a Zity Kostrové Happsoc I a II (1965). Kollerův nárok na toto označení je obtížněji obhajitelný, protože jeho malba neodpovídá slovníkové definici konceptualismu. Samotná existence nevyřešené debaty však ukazuje, že obraz hraje v dějinách slovenského konceptuálního umění důležitější roli, než se připouští v některých kanonických uměleckohistorických esejích o konceptuálním umění na Slovensku. Moře několikrát poskytlo příležitost k teoretickým sporům, které přesáhly jeho „rámec“ a promluvily do zdrojů a charakteru konceptualismu. Dá se říci, že v dějinách slovenského umění lze dnes jen stěží najít kontroverznější umělecké dílo, paradoxně nikoli pro jeho radikálnost, ale proto, že zůstalo věrné tradičnímu médiu. Tvrdím zde, že chronologický aspekt sporu se stal bitevním polem pro širší debatu o charakteru konceptuálního umění a jeho místě v dějinách slovenského umění.

konceptuální umění, slovenské umění, Július Koller, konceptuální malba, Tomáš Štrauss, Jana Geržová, Aurel Hrabušický

Josef Ledvina

K historické pravdě postmoderního umění

Esej zkoumá různé a často protichůdné definice pojmu postmodernismus, jak je prezentovali různí historici umění, kritici a teoretici české umělecké scény 80. let. Esej nehledá „historickou pravdu“ pojmu v žádné z těchto definic, ani neusiluje o syntézu, která by překonala rozpory mezi nimi. Místo toho hledá pravdu v boji o dominantní definici. V Loučení s modernismem, klíčovém českém eseji Jany Ševčíkové a Jiřího Ševčíka, vůdčích osobností českého postmoderního obratu, je postmoderní umění traktováno jako Nové umění a stavěno proti vyčerpanému pozdně modernímu umění předchozích generací. Otázka postmoderního umění se tak stává otázkou nového, současného, a tedy v jistém smyslu pravého umění. Vedle Ševčíků byli dalšími účastníky tohoto zápasu, o nichž esej pojednává, historik umění a kritik Josef Kroutvor, historik umění Jan Kříž, estetik a teoretik umění Josef Hlaváček, historik umění a výtvarník Vladimír Skrepl a filozof, spisovatel a guru českého undergroundu Egon Bondy.

postmodernismus, osmdesátá léta, Jana a Jiří Ševčíkovi, nová malba, umělecká kritika, teorie umění

Pavlína Morganová

Smysl slova spočívá v jeho použití. Jiří Kolář – Yoko Ono

Podnětem k napsání tohoto článku byla fascinující podobnost dvou útlých knih, které vznikly na obou stranách železné opony v polovině 60. let 20. století. Jde o poslední básnickou knihu Jiřího Koláře s názvem Návod k použití, dokončenou v roce 1965, a Grapefruit: Kniha návodů a kreseb Yoko Ono z roku 1964. Konceptuální povaha jednotlivých básní a „partitur událostí“ Yoko Ono vychází z haiku a rezonuje také s experimentálními postupy newyorské neoavantgardy počátku 60. let. Mnoho Kolářových básní-instrukcí má podobný přístup a vyzývá čtenáře, aby básně inscenoval buď ve své představivosti, nebo v realitě. Je zvláštní, že tak zdánlivě podobné přístupy vznikly v tak odlišných prostředích. Jak je možné, že dva jedinci z tak odlišných pozic dosáhli v 60. letech 20. století tak podobných výsledků? Článek se snaží na tuto otázku odpovědět.

Jiří Kolář, Fluxus, experimentální poezie, koláž, Yoko Ono, "event scores"

Karina Kottová

Institucionální avantgarda

Na základě diskuse s autory, jako jsou Nina Möntmann, Brian O’Doherty, Sven Lütticken a Jan Verwoert, tento článek hodnotí některé hlavní otázky a výzvy týkající se pojmu „nový institucionalismus“ a takzvané „hybridizace“ institucí, které prezentují současné umění. Pojem „nový institucionalismus“, který si svět umění vypůjčil ze sociologie, zdůrazňuje odolnost těchto institucí vůči komercializaci či politizaci prostřednictvím angažovaného, kritického přístupu jak k jejich programům, tak k možnostem práce s návštěvníky. Tento do značné míry teoretický koncept se v praxi potýká s řadou výzev: aby instituce dosáhly ideálu, musí řešit problémy spojené s financováním, propagací, řízením a vnějšími i vnitřními požadavky na své programy i na cílové skupiny a vzdělávací či komunikační strategie.

nový institucionalismus, bílá krychle, transformace, hybridizace, publikum, participace

Ondřej Buddeus

Eva Krátká, Česká vizuální poezie. Teoretické texty

Recenze publikace:

Eva Krátká, Česká vizuální poezie. Teoretické texty, Brno: Host 2013, 308 s.

Jazyk

čeština, slovenština

Počet stran

94

ISSN

1802-8918