Číslo 17 je obsahově rozkročeno mezi dvěma hlavními tematickými okruhy, pojmem experiment a postinternetovým uměním. První blok textů tvoří dvě původní odborné studie a rozhovor, jež vycházejí z příspěvků prezentovaných 19. února 2014 na konferenci „Hranice experimentu“ na UMPRUM. Úvodní teoretická úvaha Kamila Nábělka je věnována analýze pojmu experiment a jeho odlišného použití ve vědě a umění. Na pojetí experimentu v oblasti architektury a urbanismu se zaměřuje Markéta Žáčková v případové studii věnované činnosti Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA) v období reálného socialismu. K možnostem experimentování v literatuře, zejména s ohledem na francouzský nový román a experimentální poezii šedesátých let, se vyslovuje Jiří Pechar v rozhovoru s organizátory zmíněné konference Johanou Lomovou a Janem Wollnerem. Tématu postinternetového umění jsou věnovány dva texty. Václav Magid uvádí aktuální debatu kolem pojmu postinternetu do interpretačního rámce kritické teorie. Posledním textem čísla je překlad úvahy umělce Artieho Vierkanta „Objekt obrazu po internetu“ z roku 2010, jenž může být považován za jakýsi manifest tohoto uměleckého trendu.
Obsah
Kamil Nábělek
Poznámky k pojmu experiment a jeho roli v kriticko-teoretickém diskursu
Esej se zabývá experimentem v umění. Rozlišuje vědecko-výzkumný experiment od experimentu uměleckého (uměleckého experimentování). Experiment v umění chápe jako praktikování metod a technik bez možnosti jejich plné kontroly. Umělecký experiment je také ukázán jako související s pojmem experientia. Pojem experimentu je traktován v kontextu sebepoznání v humanitních vědách v opozici k metodám přírodních věd. V závěru se autor pokouší o integraci teorie umění a umělecké praxe, zejména s ohledem na kontext „tichého, performativního vědění“.
Markéta Žáčková
„Byl sice jistý plán…“. Výzkumný ústav výstavby a architektury (VÚVA) a experimentální bytová výstavba přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století
Tento příspěvek pojednává o experimentálních tendencích ve stavebnictví a architektuře na přelomu 50. a 60. let 20. století. Zaměřuje se zejména na hromadné bydlení, které mělo vycházet z prací Výzkumného ústavu výstavby a architektury (VÚVA). Ústav byl tehdy pověřen vytvořením teoretických podkladů pro experimentální výstavbu, která měla být později převedena do normalizace a zavedena do výroby. V práci VÚVA byl pojem „experiment“ vykládán velmi pragmaticky v jeho elementárním významu – totiž ověřování stavebních a technologických postupů. Výsledky jejich výzkumu měly určovat pozdější práci v podobě experimentálních projektů a konstrukcí. Sporné výsledky jeho praxe však svědčí o zásadním rozporu mezi výzkumem a realitou architektury a urbanismu.
Johana Lomová, Jan Wollner
S Jiřím Pecharem o literárním experimentu
Literární kritik a filozof Jiří Pechar v tomto rozhovoru vypráví o svých zkušenostech s experimentálními formami literatury jako kritik, překladatel a autor.
Václav Magid
Ozvěny špatného smíchu. Postinternetové umění a kulturní průmysl
Esej se zaměřuje na nové umělecké hnutí zvané „postinternet“ a jeho přístup ke kulturnímu průmyslu. V prvních částech článku autor čtenáře seznamuje s hlavními fakty o takzvaném „postinternetovém stavu“, v němž se internet stává banálním aspektem našeho každodenního života, a o „postinternetovém umění“ jako reakci na tuto celkovou změnu kulturního klimatu. V následujících kapitolách autor zkoumá ambice postinternetového umění s ohledem na kulturní průmysl, přičemž srovnává a konfrontuje pojmový aparát kritické teorie se současnou politickou tendencí známou jako akceleracionismus. Analýza postinternetového umění reprezentovaného kolektivem DIS vede autora k závěru, že toto nedávné hnutí posiluje všudypřítomnou moc kulturního průmyslu a zároveň neškodně paroduje jeho formy a strategie. Výsledkem je „špatný smích“, který „odráží nevyhnutelnost moci“.
Artie Vierkant
Objekt obrazu po internetu
Jedná se o český překlad eseje newyorského umělce Artieho Vierkanta. Esej je „rozšířenou výpovědí o uměleckém záměru a ktirikou našeho současného vztahu k objektům a obrazům v postinternetové kultuře“, chápané jako kultura, která se plně nasytila digitálními a online médii. Podle Vierkantové v postinternetovém stavu postrádají umělecké objekty reprezentační a mediální fixaci, a protože se replikace, změna a šíření obrazů staly přístupnými prakticky komukoli, všudypřítomné autorství zpochybňuje rozdíl mezi diváky a producenty umění.
