V čísle Sešitu otiskujeme dvě studie z oblasti experimentální poezie, ta třetí se zaměřuje na konvergence mezi současným vizuálním uměním a oblastí profesionálního tance. Číslo tradičně uzavírá recenze na významnou odbornou publikaci. Jan Wollner sleduje paralely mezi deníkovými texty Pavla Juráčka, experimentální poezií propagovanou Bohumilou Grögerovou a Jiřím Hiršalem či literárněvědnými zkoumáními Jiřího Pechara a psychiatrickým diskursem, aby poskytl vhled do rozporuplných způsobů užití pojmu „experiment“ v kulturním životě Československa na konci šedesátých let. K experimentální poezii této dekády se obrací také Ondřej Buddeus ve své studii zaměřené na osobnost norského básníka Jana Erika Volda. Podle Buddeuse jazykové permutace nebo dekonstrukce básnické subjektivity, které nacházíme v tvorbě tohoto autora, organicky vyplývaly z étosu skandinávské literární neoavantgardy. Viktor Čech dává rostoucí popularitu tance a choreografie v současném vizuálním umění do souvislosti s širším fenoménem tzv. „archivního impulsu“, v jehož rámci se dnešní umělkyně a umělci obracejí k rekonstrukci a rekontextualizaci odkazu moderního umění. Hubert Guzik ve své recenzi charakterizuje loňské vydání antologie Věci a slova jako „průkopnické“. Vytýká ale této publikaci, že v ní kromě zastoupených hlasů kulturní avantgardy chybí hlasy avantgardy technické nebo ekonomické.
Obsah
Jan Wollner
Hranice experimentu
„Experiment“ byl v Československu 60. let jedním z nejčastějších pojmů v diskusích o umění, politice a vědě. Namísto vypracování nějaké striktní definice tohoto pojmu se esej snaží vysledovat jeho různé, často protichůdné a proměnlivé významy. Stejný termín používali jak představitelé státních institucí, tak takzvaní „nezávislí“ či „alternativní“ umělci. Byl různě deklarován jako zdroj nezávislé kreativity, pomíjivá móda, vědecká metoda, prostor svobody nebo příznak šílenství. Esej na několika příkladech ukazuje nejednoznačné vztahy mezi těmito významy.
Ondřej Buddeus
Obsazování struktury významem. Jan Erik Vold a hranice experimentu v norské literatuře šedesátých let
V dějinách literatury má pojem „experiment“ většinou kořeny v 60. letech 20. století. Jeho význam a pole působnosti se liší s ohledem na kontext, do kterého je zasazen. Cílem článku je uvést a interpretovat několik případů experimentálních postupů v norské literatuře 60. let 20. století na pozadí poezie Jana Erika Volda. Nastiňuje výskyt technik i jejich podoby, a to jak v kontextu skandinávské literární neoavantgardy spolu s jejími intelektuálními podněty, tak v rámci diskurzu konkrétního autora. Cílem článku je ukázat, že adjektivum „experimentální“ v norské literatuře šedesátých let nenaznačovalo žádné konkrétní žánrové vymezení, ale spíše obecnou metodu rekonstrukce literárního jazyka a rekonstrukce vztahu literatury ke skutečnosti. V takovém prostředí, jak se článek snaží ukázat, se tak experimentální techniky (tj. vizuální, zvuková a konkrétní poezie) stávají pouze jednou z mnoha textových praktik, které jsou organicky integrovány do neexperimentálních básnických technik. Při srovnání s československou experimentální literaturou se zdá, že tento fenomén zaujímá pozici mimo ustálenou binární opozici „přirozená vs. umělá“ poezie.
Viktor Čech
Choreografický moment, archiv a moderna
V posledních letech roste zájem výtvarných umělců o využití tance a choreografie ve své tvorbě. Na rozdíl od „konceptuálního“ proudu v současném tanci v 90. letech tento trend neproměňuje samotnou taneční praxi, ale spíše zavádí taneční a choreografické aspekty do galerijního umění. Tento trend vzbudil ve světovém uměleckém světě zaslouženou pozornost a stal se předmětem několika velkých kurátorských projektů. Tento článek má sloužit jako úvod do tématu v podobě případových studií několika mezinárodních umělců. Termín „choreografický moment“ má postihnout to, co autor článku považuje za ústřední pro tento fenomén: uplatnění choreografie jako způsobu ovládání pohybu těla na pozadí sociální a kulturní paměti.
Hubert Guzik
Kánon a ti druzí
Recenze publikace:
Lada Hubatová-Vacková – Martina Pachmanová – Pavla Pečinková (eds.), Věci a slova. Umělecký průmysl, užité umění a design v české teorii a kritice 1870-1970, Praha: VŠUP 2014, 572 s.
