Sešit 23 2017

Tento text zkoumá environmentální témata přítomná v tvorbě českých umělců v posledním desetiletí 20. století. Zvláštní pozornost je věnována čtyřem uměleckým projektům, které spojuje smysl pro angažovanost, ambice a složitost realizace. Přestože žádný z projektů nebyl dokončen, představují nejvýznamnější příklady svého druhu ve sledovaném období. Spolupráce Newtona a Helen Mayer Harrisonové a projekt realizovaný Thomasem Büschem a Jaroslavem Kabilkou jsou importem a představují intervenci zahraničního environmentálně orientovaného aktivismu na místní uměleckou scénu. Naopak díla Lukáše Gavlovského a Federica Díaze lze považovat za reprezentanty rodící se angažovanosti místních umělců v ekologických otázkách. Gavlovského projekt se ubírá směrem k praktičtějšímu aktivismu. Díazův projekt je neobvyklý tím, že se v něm prolíná technooptimismus s holistickými a duchovními vizemi. Ve svém celku tyto příklady nabízejí kompaktní obraz zelených tendencí v českém umění devadesátých let. Naznačují také, že způsob, jakým je environmentální problematika reprezentována, kopíruje obecnější tendence v českém umění, tj. nedůvěru k angažovanému umění, která se postupně vytrácí, stejně jako určité romantické a transcendentální prvky.

Jsme svědky hlubokých změn v našich společnostech, které jsou zprostředkovány a projevují se vznikem různých biotechnologických, digitálních a technokrajin. Tento článek zkoumá Bioart neboli biotechnologické umění, což je termín používaný pro označení práce umělců, kteří jsou často zároveň vědci, genetiky a biology a které zaujala práce s živými nebo položivými tkáněmi pomocí nejmodernějších biotechnologií. Mnoho umělců a performerů využívá živé buňky, tkáně a geny k vytváření, performování a přeprogramování živých věcí a pracuje se specifickou představivostí těla a ztělesnění. Bioumělci a laboratoře Bioart zpochybňují a zpochybňují stávající přístupy k pojetí lidského těla, ztělesnění a asymetrie mezi subjektem a objektem, životem a neživotem, člověkem a ne-člověkem. Na základě děl Françoise-Josepha Lapointa a Rachel Mayeriové text analyzuje současné formy a projevy moci nad životem neboli biopower a specifickou techno-racionalitu, která si představuje, klasifikuje a řídí naše dnešní společnosti.

Jedná se o rozsáhlou recenzi dvou knih, které rozšířily dosud omezenou nabídku současné literatury o památkové péči v České republice. První knihou je nový překlad knihy Současná teorie konzervace od Salvadora Muñoze Viñase (Londýn, 2005; český překlad: Pardubice, 2015). Recenze nastiňuje Muñozem Viñasem navržený rámec, v němž se současné teorie památkové péče pohybují, a zkouší některé konkrétní vedené argumenty. Poté zkoumá vztah těchto debat k současným uměleckým formám. Recenze končí zasazením nové knihy do českého kontextu a diskusí o jejích edičních a jazykových nedostatcích. Druhá recenze se týká doktorské disertační práce, kterou nyní v knižní podobě vydala Zuzana Bauerová s názvem Proti času, Konzervovanie-reštaurovanie v Československu 1918-1971 (Praha, 2015) a která vypráví poutavý a místy kritický příběh tzv. české/československé restaurátorské školy a jejích metanarativů. Bauerové kniha je hutnou historickou studií, která elegantně odhaluje mnohé kořeny současných kontroverzí ve sféře památkové péče a restaurování v České republice, např. to, jak se stala představa „restaurátora jako umělce“ tak rozšířenou a dominantní. Tato představa, i když už možná není tak rigidní, může být hlavní překážkou pro přijetí modernějších teorií (a postupů) konzervace umění, o nichž hovoří například Muñoz Viñas.