Sešit 26 2019

Dvacáté šesté číslo Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny se vrací ještě jednou k tématu historie výstav, jež chápeme jako prizma, jímž je možné se dívat na umění druhé poloviny dvacátého století. Obsahuje rozhovor Terezie Nekvindové s kurátorkou a kritičkou Ludmilou Vachtovou, která připravovala program nejen pro galerii Na Karlově náměstí, ale též Galerii Platýz a podílela se také na přípravě série výstav v Liberci v šedesátých letech. Dále zde najdeme text Márie Oriškové o dvou výstavách amerického umění, které proběhly v Československu v roce 1947 a 1969. Následuje studie o Jiřím Valochovi, v níž se tentokrát autorka Helena Musilová věnuje jedné konkrétní výstavě, již Valoch připravil pro brněnský Dům umění v roce 1980. Dalším z textů je studie Evy Skopalové a Marianny Placákové, která se věnuje ženám v umění 50.–80. let a to jak těch, které tvořily, tak i těch na obrazech. Číslo uzavírá text Alise Tifentale o strategiích vystavování fotografie na FIAP 1956.

Obsah

Terezie Nekvindová

Byla jsem nezřízeně zvědavá. Rozhovor s Ludmilovu Vachtovou

Ludmila Vachtová, narozená v roce 1933 v Československu, je historička umění a kritička. Od konce 50. let 20. století byla nekompromisní kurátorkou a galeristkou s přesnými představami o řízení institucí, které vedla. Mezinárodní uznání si získala také jako specialistka na Františka Kupku. Poté, co v roce 1972 emigrovala do Curychu, publikovala v Neue Züricher Zeitung a Frankfurter Allgemenine Zeitung a byla kurátorkou mnoha výstav ve Švýcarsku.
Tento rozhovor se zaměřuje na druhou polovinu 60. let. Nejprve je pozornost věnována společné kurátorské činnosti Vachtové a Hany Seifertové. Výsledkem této spolupráce byla série výstav sochařských děl umělců z Československa a Rakouska. Současné sochařství bylo poprvé vyvedeno z galerií a vystaveno venku, v městských a přírodních prostorách města Liberce.
Vachtová zároveň působila jako kurátorka ve dvou pražských galeriích. Jednou z nich, která byla více experimentální, zaměřená na současné trendy a konkrétně na různé formy abstraktního umění, byla Galerie Na Karlově náměstí. Ve druhé, Galerii Platýz, se Vachtová snažila rozvíjet koncept komerční galerie s bohatým doprovodným programem. Tyto aktivity, spojené s liberalizačními tendencemi 60. let, skončily s nástupem tzv. normalizačního období po roce 1969.
Rozhovor byl veden formou písemných dopisů v letech 2015-2018.

dějiny výstav, kurátorství, 60. léta, sochařství

Mária Orišková

Výstavy moderného amerického umenia v Československu počas studenej vojny a ambivalentná agenda kulturnej diplomacie

Článek zkoumá recepci amerického umění vystavovaného v Československu od konce 40. do 60. let 20. století a zamýšlí se nad cíli americké kulturní diplomacie. Toto období je poznamenáno dvěma významnými a jedinými výstavami: Advancing American Art (Praha, Brno, Bratislava, 1947) a The Disappearance and Reappearance of the Image: (Bratislava, Praha, 1969). Tyto putovní výstavy, pořádané v rámci „mezistátních kulturních dohod“, byly oficiálními podniky nejvyššího státního zájmu. Byly realizovány pod přísným státním dohledem a hrály specifickou roli v širším kontextu studenoválečných ideologických konfliktů. Zároveň nebyly obecně vnímány jako nástroj americké propagandy ve střední Evropě. Naopak, umělecká kritika i široká veřejnost tyto výstavy vítala jako skutečnou snahu o lepší porozumění, spolupráci a sblížení obou národů. Při zpětném pohledu se ukázalo, že rozpory, které tyto kulturně-diplomatické výstavy z velké části provázely, byly rozpoznány. Ve specifickém kontextu Československa v době komunismu Amerika oficiálně fungovala jako ideologický Jiný. Protikomunistická opozice, která se postupně formovala v šedesátých letech, však nebyla konstruována negací západního/amerického Jiného, ale spíše negací sovětského Jiného. Na tomto místě lze rozpoznat dva narativy ve vztahu k USA a jejich politickému systému, životnímu stylu, umění a kultuře: kulturní diplomacii jako trojského koně či zahraniční politiku a/nebo altruistickou linii kulturní diplomacie.

americké moderné umenie, kultúrno-diplomatické výstavy, putovné výstavy, studená vojna, umenie ako propaganda, altruistická línia kultúrnej diplomacie, Československo, Umění moderní Ameriky, Zánik a znovuobjavenie obrazu: Maliarstvo USA po roku 1945

Helena Musilová

Současná, česká kresba, 1980 – Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu. Jiří Valoch a možnost realizace kolektivní výstavy v období tzv. normalizace

V roce 1972 byl Jiří Valoch zaměstnán jako kurátor v Domě umění města Brna – jediné instituci se sídlem v Kunsthalle v tehdejším Československu. Ředitel Adolf Kroupa a jeho kolegové se snažili propojit tradici meziválečné avantgardy s nejkvalitnějším zahraničním uměním a dát prostor probíhajícím trendům. Valoch měl již značné kurátorské zkušenosti a síť zahraničních kontaktů – zároveň mu však bylo teprve 26 let, což z něj činilo jednoho z mladých, nadějných „kádrů“, zdánlivě nezatížených minulostí. Díky profesnímu i osobnímu partnerství s Gertou Pospíšilovou (do roku 1975 ředitelkou Domu umění města Brna) měl poměrně značné možnosti pořádat výstavy doma i v zahraničí a také výstavy vlastní tvorby.
Tématem příspěvku je příprava výstavy Současná česká kresba (Dům umění města Brna, 1980). Původním Valochovým záměrem bylo představit širokou škálu přístupů ke kresbě, od tradičních až po projektové a konceptuální umění. Měla zahrnovat i umělce, kteří nemohli vystavovat na žádném jiném oficiálním výstavním místě, především v Praze. Článek popisuje způsoby zkrácení původního záměru, práci schvalovací komise a vyloučení některých umělců. Realizace výstavy nakonec přinesla Valochovi citelné sankce (zákaz publikování textů ve výstavních katalozích a novinách na několik let a povinné úkoly v Domě umění). Příspěvek také ukazuje, že možnosti kolektivních výstav se v zemích tzv. východního bloku značně lišily – jako protipól lze vnímat některé kolektivní výstavní projekty, na nichž se Valoch podílel nebo které koncipoval v Polsku v 70. letech.

kurátorské aktivity Jiřího Valocha, výstava Současná česká kresba, Dům umění města Brna, umělecká scéna 70. let, výstava Teksty wizualne (Polsko)

Marianna Placáková, Eva Skopalová

Ženy vystavující – ženy vystavené. Oficiální výstavní politika v období tzn. normalizace

Autorky tohoto příspěvku se zaměří na oficiální československou politiku uměleckých výstav v období tzv. normalizace v kontextu genderové politiky. Na několika příkladech diskutují výsledky genderové politiky na základě procentuálního podílu žen na uměleckých výstavách a jejich zapojení do uměleckých institucí. Současně diskutují o fenoménu myšlenky genderové rovnosti prosazované prostřednictvím uměleckých výstav – každoročních výstav k Mezinárodnímu dni žen a výstav věnovaných Mezinárodnímu roku žen, který byl OSN stanoven na rok 1975. Pozornost bude věnována také československé socialistické genderové politice, která v 70. a 80. letech 20. století prosazovala prorodinný program, a dobovému esencialistickému diskurzu, který hluboce ovlivnil výstavní politiku, uměleckou kritiku a také uměleckou produkci.

státní socialismus, oficiální výstavní politika, normalizace, MDŽ, MRŽ, genderová politika, esencialistický diskurz

Alise Tifentale

Bienále FIAP jako součást Photokina 1956: revolta proti univerzálnímu jazyku fotografie

Fotografie je univerzální jazyk, „kterému se rozumí na všech pěti kontinentech, bez ohledu na rasu, vyznání, kulturu nebo sociální úroveň“ – toto prohlášení Maurice van de Wyera, prezidenta Mezinárodní federace fotografického umění (Fédération internationale de l’art photographique, FIAP), se opakovalo v mnoha dalších prohlášeních, která zazněla při zahájení pátého ročníku fotografického veletrhu a výstavního komplexu Photokina 1956 v západoněmeckém Kolíně nad Rýnem ve dnech 29. září až 7. října 1956. Představitelé USA a Západního Německa, mezinárodních organizací, jako jsou OSN a UNESCO, fotografického průmyslu a nadnárodní komunity fotografů sdružených ve FIAPu ocenili fotografii jako univerzální jazyk. Photokina 1956 však odhalila dvě radikálně odlišná chápání takového jazyka. Na jedné straně označovalo západoevropskou a americkou časopiseckou fotografii, jejíž úspěch a popularita byly poháněny tržními silami vydavatelského a fotografického průmyslu a také podporou politiků. Na straně druhé znamenal četné, svébytné vizuální jazyky pocházející od fotografů z šestatřiceti zemí západní a východní Evropy, Latinské Ameriky, Asie a Afriky zastoupených na čtvrtém bienále FIAP, které bylo zařazeno do programu veletrhu Photokina 1956. Tento článek nahlíží na intervenci FIAPu na výstavě Photokina 1956 sociologickou optikou, která se zaměřuje na sporné sociální postavení fotografů a mocenskou nerovnost v poválečné fotografii.

Text byl publikován v angličtině.

dějiny fotografie, dějiny výstav, Photokina 1956, FIAP, sociologie umění
Jazyk

čeština, angličtina, slovenština

Počet stran

146

ISSN

1802-8918