Sešit 28 2020

Recenze publikace:

Klara Kemp-Welch, Networking the Bloc. Experimental Art in Eastern Europe 1965–1981, Cambridge, MA (USA): MIT Press 2019, 480 stran

Článek pojednává o cenzurním zásahu do textů o výtvarném umění, které měly být v Československu publikovány v 60. letech 20. století. Tvrdíme, že komplexní systém cenzury (difuzní systém) nepůsobil jednotně, nicméně existovaly určité osoby a události, které byly systematicky vytlačovány z veřejného prostoru. Nicméně argument, že určitá díla jsou politicky nepřijatelná, nenajdeme. Zvláštní pozornost je věnována výstavě Výstava D, která se konala v roce 1964 v Praze. Výzkum je postaven na archivních materiálech z fondu Hlavní správa tiskového dohledu, který vlastní Archiv bezpečnostních služeb.

V roce 1946, těsně po druhé světové válce, vydal český architekt Karel Janů knihu Socialistické budování: oč půjde ve stavebnictví a architektuře. Jako bývalý člen levicových skupin PAS (Pracovní architektonická skupina) a Svazu socialistických architektů poukázal na svou víru v budoucí socialistický politický systém a na význam a roli architektury jako nástroje budování socialismu. A co je ještě zajímavé – navrhoval kvantifikovat veškeré činnosti v rámci architektury a stavebnictví na základě energetických ztrát. Tímto aktem by se architektura mohla stát součástí širšího systému národního hospodářství. Tento příspěvek zkoumá kořeny těchto pokusů a vrhá světlo na meziválečné přijímání technokratických myšlenek nejen v rámci československé meziválečné architektonické avantgardy, ale i v rámci oficiálních státních institucí, jako byla Masarykova akademie práce. Naznačuje, že technokratická řešení byla hledána v rámci celého politického spektra bez větší kritické reflexe. Mnozí z propagátorů z obou politických táborů se později stali klíčovými osobnostmi poválečného československého vývoje, a jejich postoje tak dále formovaly organizaci a program mnoha znárodněných podniků a průmyslových oborů. Karel Janů se stal jednou z nejvlivnějších osobností architektury, která se pokusila uskutečnit sny někdejších avantgardních mladých levičáků. Do československého architektonického slovníku tak splynula taková klíčová slova poválečné architektury jako industrializace, prefabrikace a standardizace, která připravila půdu nejen pro paneláky, ale i pro poměrně nedávnou českou strohost.

Tento článek se zabývá vztahy a konflikty mezi stavební praxí, architektonickým diskurzem, veřejným míněním a politikou v období pozdního socialismu v Československu, zejména v české části federace. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se stavěla rozsáhlá panelová sídliště, ale zároveň se zvyšoval odpor odborníků i veřejnosti k modernistické, typizované a prefabrikované výstavbě a vychvalovaly se kvality tradičního města. Rozdíl mezi odborným diskurzem, a tedy i požadavky společnosti a stavební realitou rychle narůstal a podkopával legitimitu režimu. Političtí představitelé si toho byli vědomi a oficiálně deklarovali potřebné změny, ale principy výstavby se do roku 1989 téměř nezměnily. Příčiny lze hledat v ekonomických a politických problémech pozdně socialistického státu, v silné pozici stavebních firem a také v samotných průmyslových základech státního socialismu, které by nutně komplikovaly odklon od standardizace a prefabrikace.

Článek se zaměřuje na design v kontextu neudržitelnosti některých filozofických a ekonomických konceptů, na nichž je postavena moderní industrializovaná civilizace. Zabývá se jak problémy přílišné roztříštěnosti designu jako disciplíny, tak jeho problematickou „služebností“ dominantním ekonomickým strukturám globalizovaného světa. Vychází z pojmu „neviditelnosti“ designu, aby poukázala na nedostatečnou reflexi jeho infrastrukturních vazeb, důsledků, které často vedou k neudržitelným postupům. Článek tvrdí, že pro lepší pochopení významu a důsledků designu je třeba jej chápat v širším kontextu materiální produkce či infrastrukturního plánování. Proto zkoumá problematiku betonu jako všudypřítomného materiálu utvářejícího moderní městské prostředí a vodohospodářské infrastruktury, které se při budování nosných konstrukcí spoléhají na obrovské množství betonu. Jako protiklad k masivním stavbám, jako jsou sofistikované přehrady a zavlažovací systémy, navrhuje příklad modernizace stávající tradiční vodní infrastruktury ve východní Indii. Článek vyzývá ke komplexnímu přístupu k projektování, který by zohledňoval sociální, ekologické a politické okolnosti, byl přizpůsobivý a odolný, a předkládá několik teoretických konceptů projektování pro udržitelnost přesahujících současný politický a ekonomický status quo.