Sešit 30 2021

Tento článek se zaměřuje na myšlenku souvislosti mezi estetickým prožitkem uměleckých děl a demokratizací společnosti v několika esejích Albrechta Wellmera, filozofa tradice kritické teorie. Ačkoli Wellmer nenapsal systematickou estetickou koncepci, otevírá důležitou otázku týkající se charakteru příspěvku umění k procesu nastolování demokracie v moderních společnostech. Wellmerův pojem estetické syntézy, tj. integrace různorodých zkušeností prostřednictvím uměleckého díla, slouží k vysvětlení, na základě čeho Wellmer navrhuje, abychom estetickou zkušenost umění chápali jako účast na procesu demokratizace. Wellmer tvrdí, že estetická syntéza uměleckého díla je otevřená vůči takovým aspektům skutečnosti i lidské zkušenosti, které jsou jinak rozumem opomíjeny nebo vylučovány. Wellmerův popis estetické syntézy a jejího vlivu na recipienty je objasněn v prvních dvou částech článku; závěr pak zdůrazňuje potenciál Wellmerových myšlenek a navrhuje dva možné způsoby pohledu na vztah umění a demokracie.

Tento článek se zaměřuje na fenomén zvaný „geopatologie“. Hledá teorii a praxi i vývoj tohoto menšího oboru v 80. a 90. letech 20. století v Československu a později v České republice. Debata o geopatogenních zónách v období tzv. normalizace, perestrojky a transformace je rámována sociopolitickými koincidencemi s krizí modernity. Vojtech Märc zde sleduje několik různých činitelů balancujících na nestabilních hranicích medicínských, politických či parapsychologických diskurzů. Příspěvek se zaměřuje také na klíčové koncepty dobových debat o urbanismu a architektuře. Cílem je současně vysvětlit paranormální a racionální (vědecké) diskurzivní formace prostřednictvím vzájemných vazeb mezi nimi. Debaty o geopatologii považuje autor za formu kritiky životního prostředí (byť ne vždy plně rozvinutou na teoretické úrovni), zatímco v rámci vedlejších praktických aktivit identifikuje pokusy o nápravu medicínských aspektů zastavěného prostředí.

Příspěvek analyzuje tendence v oblasti českého audiovizuálního umění na základě případové studie mezinárodního výstavního projektu s názvem Frisbee: Současný český videoart a nová média, který se uskutečnil v letech 2004-2006. Zakotven v metodologickém rámci výstavních studií využívá kvalitativní výzkumné metody tematické analýzy dat a rozhovorů. Příspěvek si klade za cíl objasnit relevanci výstavního projektu Frisbee ve srovnání s jinými formáty prezentace audiovizuálního umění v České republice na přelomu nového tisíciletí. Tvrdí, že výstava představila lokálně i mezinárodně významný přehled audiovizuálního umění vytvořeného generací umělců, kteří se na české umělecké scéně aktivně zapojili po změně režimu v roce 1989. Pro konceptualizaci stále globalizovanějšího charakteru pohyblivého obrazu v daném období článek využívá teorii globálních kulturních toků Arjuna Appaduraie. Aplikuje jeho pojem mediascapes na audiovizuální umění a analyzuje umělecká díla prezentovaná v rámci výstavního komplexu Frisbee z hlediska jejich národní a mezinárodní situovanosti. Na základě vzájemného srovnání zastoupených uměleckých děl a jejich komparace se související výstavou rumunského audiovizuálního umění je popsána komplexnost reprezentací a strategií a zpochybněn pojem „českého“ umění.

Umělecké školy jsou nedílnou součástí rámce institucí vstupujících do formování umělecké praxe a hrají jednu z nejdůležitějších rolí v reprodukci tzv. vysoké kultury. Přesto akademie neprošly v posledních desetiletích tak radikální kritikou jako jiné umělecké instituce. Ateliérová výuka, která byla na uměleckých školách zavedena v devatenáctém století, nadále dominuje. O několik desetiletí později začali na uměleckých školách vyučovat i avantgardní umělci, ale způsob výuky se nijak výrazně nezměnil, zatímco ambice vytvářet individualistické dílo se dále posilovala a přetrvává dodnes. V této eseji se pokusím popsat, jak model ateliérové výuky vznikl, z jakých myšlenek vycházel a čeho je nositelem. V poslední části poukážu na to, že model „mistrovské výuky“ je neudržitelný jak pro tradiční, tak pro (post)avantgardní umělecké postupy, ale že nejvíce koliduje s tvorbou participativních a environmentálních uměleckých projektů.