Sešit 33 2022

Třiatřicáté číslo Sešitu přináší tři původní studie a jednu recenzi. První dva texty se věnují období tzv. reálného socialismu a následného přechodu k demokratickému režimu první poloviny 90. let. Martin Blažíček v článku Radek Pilař – dvojí český videoart zkoumá na příkladu známého českého výtvarníka rozdíl pozic v oficiálním a neoficiálním umění, související instituce i technologická a tvůrčí omezení. Pilař je ve studii pojímán jako umělec, který díky rychle získanému renomé v oblasti tvorby pro děti mohl se státními orgány efektivně vyjednávat, avšak zároveň ne vždy úspěšně usiloval o tvůrčí emancipaci. Pod názvem „Kde jsou architektky?“ se skrývá studie Kláry Brůhové, Petry Hlaváčkové a Šárky Malošíkové, věnovaná tématu mediální reprezentace architektury z genderové perspektivy. Soustředí se na analýzu odborných architektonických časopisů, které vycházely v českém prostředí v 80. a 90. letech. Hlavním parametrem analýzy je rozbor zastoupení žen a následná zjištění jsou dána do souvislosti s utvářením obrazu „úspěšné/ho architektky/architekta”. Poslední ze studií – Forenzní estetika: archeologie nedávné minulosti a projekce budoucnosti – je od Martina Charváta a představuje v Česku dosud nepříliš známý obor, který používá vizualizační technologie, digitální projekce či kartografické nástroje pro odhalování stop násilí nejen v lidských tělech, ale též v architektuře či v těle Země. Studie tvoří tandem s recenzí Martina Vrby na knihu Thomase Keenana a Eyala Weizmana Mengeleho lebka, která představovala zásadní milník právě při vzniku forenzní estetiky.

Obsah

Martin Blažíček

Radek Pilař – dvojí český videoart

Studie na příkladu tvorby Radka Pilaře sumarizuje specifický typ aktérství videoumělců v době československé normalizace. Zaměřuje se na rozdíl pozic v oficiálním a neoficiálním umění, na související instituce, technologická a tvůrčí omezení. Z této perspektivy popisuje na příkladu oboru videa SČVU a produkční jednotky Supraphon Music Video vyjednávací strategie při prosazování videoartu jako tvůrčí disciplíny v rámci státních kulturních organizací. Radek Pilař je ve studii pojímán jako umělec přinášející do začátku normalizace aktuální témata dobového výtvarného umění, avšak záhy se úspěšně etablující na poli umění pro děti. Díky rychle získanému renomé v této oblasti se pak mohl stát ambivalentním aktérem, který mohl se státními orgány efektivně vyjednávat, avšak zároveň ne vždy úspěšně usiloval o vlastní tvůrčí emancipaci.

videoart, výtvarné umění, normalizace, experimentální film, Svaz českých výtvarných umělců, Supraphon Music Video, oficiální a neoficiální umění, kulturní politika

Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Šárka Malošíková

Kde jsou architektky? Odborné časopisy a formování genderových aspektů architektonického diskurzu

Studie je věnována tématu mediální reprezentace architektury z genderové perspektivy. Soustředí se na diskurzivní analýzu odborných architektonických časopisů, které vycházely v českém prostředí v 80. a 90. letech 20. století – tedy v období kolem zlomového roku 1989. Primárními zdroji jsou tituly Architektura ČSRČeskoslovenský architekt (obojí vydáváno do r. 1989) a následně Architekt, nejrozšířenější časopis o architektuře porevolučního období. Jde tedy o periodika, která se významně podílela na formování zdejšího architektonického diskursu a do velké míry (spolu)vytvářela jak „obraz architekta”, tak i směr přemýšlení o tom, co je to „dobrá architektura” a jaké má mít charakteristiky. Vzhledem k dosahu a důležitosti časopisů se redakční výběr publikovaných děl a tvůrců často stával základem pro utváření kánonu české architektury.

Studie chce v této souvislosti přinést reflexi principů utváření architektonického diskurzu (potažmo kánonu) na stránkách zmíněných časopisů z pozic feministické kritiky. V textu se pokoušíme rozklíčovat mj. také to, kdo vůbec diskurz vytváří a komu je na stránkách odborných periodik dáván hlas. Hlavním parametrem naší analýzy je především rozbor zastoupení žen architektek (jak mezi tvůrci/tvůrkyněmi diskurzu, tak mezi osobnostmi, o kterých se píše). Sledujeme, jak se píše o ženách v architektuře, jaké kvality a vlastnosti jsou zdůrazňovány i jaká jejich díla jsou publikována. Zjištění dáváme do souvislosti s utvářením obrazu „úspěšného architekta/architektky” a pokoušíme se vysledovat, zda a jakým způsobem je tento obraz genderovaný či stereotypizovaný. Soustředíme se rovněž na to, zda v tomto ohledu došlo k nějakým změnám se změnou politického systému.

feminismus, architektky, (re)prezentace v odborných médiích, architektonické časopisy, socialismus, kapitalismus, patriarchát, Československo

Martin Charvát

Forenzní estetika: archeologie nedávné minulosti a projekce budoucnosti

Cílem článku je představit a interpretovat nově vzniklý obor tzv. forenzní estetiky, který zavedl Eyal Weizman na počátku roku 2010, kdy založil agenturu Centre of Forensic Architecture. Tato agentura je známá využíváním vizualizačních technologií, digitálních projekcí, kartografických nástrojů pro analýzu geopolitických a geografických proměn prostředí, záznamových médií a obrazů ze sociálních sítí s cílem odhalit a zviditelnit stopy násilí, které jsou vepsány nejen do lidských těl, ale také do architektury, městského prostředí a těla Země. V druhé části článku se zabývám současným uměním, které by se dalo označit za forenzní estetiku, konkrétně uměleckou produkcí Hito Steyerl, Trevora Paglena a výstavou v ZKM v Karlsruhe nazvanou Critical Zones.

forenzní estetika, vizuální kultura, násilí, materiální svědectví, Eyal Weizman, Hito Steyerl, Trevor Paglen

Martin Vrba

Forenzní estetika v post-faktické době

Recenze publikace Thomas Keenan – Eyal Weizman, Mengeleho lebka: zrod forenzní estetiky, Praha: Nakladatelství AMU, 2022, 116 s

Jazyk

čeština, angličtina

Počet stran

127

ISSN

1802-8918