Sešit 36 2024

V článku se soustředím na proměny vnímání vztahu mezi kategoriemi soukromého a veřejného a osobního a společenského/politického, jak je odhaluje dobová diskuze o pojetí intimity v české výtvarné praxi po roce 1989. Rekonstruuji zde diskuzi, která vznikla v reakci na výstavu Nová intimita, kurátorovanou Milenou Slavickou v roce 1991, a nastiňuji různé dobové přístupy k pojmu intimity v českém umění počátku devadesátých let. Cílem tohoto textu je představit tezi, že koncept intimity se podílel na procesu depolitizace uměleckého díla, a protože vztah mezi soukromým a veřejným nebyl vnímán z feministické perspektivy, ovlivnil i depolitizaci soukromé sféry na umělecké scéně.

Článek představuje performance umělců spojených s galerií Labirynt v polském Lublinu v sedmdesátých letech dvacátého století, kteří do svých akcí zapojovali vztahy s „více-než-lidskými“ entitami, jako je živá a neživá příroda, rostliny, zvířata a stroje. Jedná se o známé performance Teresy Murak, Krzysztofa Zarębského, Tomka Kawiaka a Józefa Robakowského, v nichž byla těla performerů prezentována v hybridním vztahu, provázaném s biologickými, technologickými, ekonomickými, sociálními, politickými a dalšími systémy, procesy a událostmi různého rozsahu. Tyto performance v článku analyzuji pomocí konceptu „transkorporality“, který používá posthumanistická feministická badatelka Stacy Alaimo a který zdůrazňuje tvůrčí spojení a transgresivní setkání mezi tím, co je lidské, a tím, co není, a poukazuje na tekutost a neexistenci pevných hranic v materiální realitě. Tato teorie vyžaduje přehodnocení uvažování o těle a představuje ho ve vztahu k ne-lidským entitám, stejně jako k okolní hmotě, která není čtena jako kontext, ale jako součást akce. Zamýšlím se nad tím, jak by mohl být koncept „transkorporality“ užitečný pro analýzu umělecké produkce, zejména body artu a performance, které staví do centra pozornosti tělo umělce.

Endocén, odvozený od předpony endo- (řecké endon znamená vnitřní), překračuje konvenční geologické perspektivy a vybízí k zamyšlení se nad naším provázaným vztahem k životnímu prostředí. Termín endocén přesměrovává naši pozornost na mikroměřítko našich buněk a molekul pozměněných průmyslovými chemikáliemi. S důrazem na nedobrovolné chronické vystavení chemickým látkám narušujícím endokrinní systém, které ovlivňují vývoj nervové soustavy a funkci mozku, zkoumá endocén měnící se fyziologii našeho vnímání, poznání a emočních prožitků. Co nám naše pocity, způsobené a proměňované antropogenními sloučeninami, říkají o našem syntetickém stávání se v endocénu? Jaké jsou kritické a politické potenciály myšlení s těmito emocemi a jednání na jejich základě? S využitím metod uměleckého výzkumu a na základě studií vizuální kultury a environmentálních humanitních věd zkoumá tento článek složitou interakci mezi antropogenním působením a biosférou a nabízí kritický pohled, pomocí něhož lze uchopit hluboké důsledky industrializace pro biologickou a emocionální sféru.

Esej porovnává autorčiny zkušenosti ze středočeské komunitní a ekologické farmy Jednorožec a z projektu Inland ve španělské Asturii, který je založen na propojení agroekologického hospodářství se současnou uměleckou praxí.

V únoru tohoto roku zavítala na AVU maďarská historička umění Edit András. V anglicky vedeném rozhovoru, který jsme pořídili při příležitosti křtu její první do češtiny předložené publikace Kulturní převlékání. Umění na troskách socialismu a na vrcholcích nacionalismu (Hradec Králové: Galerie moderního umění 2023), komentuje především kulturní politiku režimu Viktora Orbána. V současném Maďarsku se autoritářské dědictví státně socialistického režimu prolíná s novými metodami dohledu a mocenské hegemonie, včetně využití komerčních zájmů a pobídek k politickým cílům.

Recenze publikace Edit András, Kulturní převlékání. Umění na troskách socialismu a na vrcholcích nacionalismu, Hradec Králové: Galerie moderního umění 2023, 344 s.