Sešit 38 2025

Případová studie zkoumá jediné dochované dílo z výstavy mladého kubánského grafika Tonyho Évory z roku 1965 v Domě kubánské kultury v Praze, která znamenala konec Évorova tříletého studijního pobytu v Československu. Expresivní portrét muže-dítěte s výraznými africkými rysy a korunou na hlavě je v ostrém kontrastu s Évorovými grafickými pracemi té doby a text výstavního katalogu se odchyluje od očekávané rétoriky státně socialistické propagandy. Interpretací a kontextualizací okolností vzniku tohoto díla studie odhaluje Évorovu afro-kubánskou identitu a složitost umělecké svobody na Kubě v šedesátých letech. Výzkum rovněž zkoumá méně známé kulturní výměny mezi Československem a Kubou se zaměřením na historickou, sociální a politickou dynamiku v rámci trojúhelníku Praha – Havana – Paříž (a v širším smyslu i New York). Situováním Évorova díla do širšího kontextu globální dekolonizace a rasových bojů studie navazuje na díla dalších umělců minulého století, jako je například Wifredo Lam, a přispívá k aktuální diskuzi o významu perspektiv globálního jihu při formování globálních konfliktů a kulturních narativů dvacátého století.

Článek analyzuje, jak je idea kolektivní identity, mobilizovaná vypuknutím rusko-ukrajinské války v roce 2014 a posléze invazí Ruska na Ukrajinu v roce 2022, kontextualizována v uměleckých projektech současných ukrajinských umělců různých generací: Aliny Yakubenko, Olii Fedorovy, Illiy Turyhina a Volodymyra Kaufmana. Jelikož identita je reprezentována prostřednictvím národních symbolů, zejména vlajky, zaměřuje se text na díla ukrajinských umělců, v nichž vlajka nabývá konotací spojených s národním státem a emocionálním vztahem k určitému místu. Výběr uměleckých projektů je určen výzkumným rámcem – vlajka jako nominální zápletka a spojení s národní identitou, státem a vlastí jako jejím vystavovatelem. Interpretace jednotlivých případů odhaluje různé aspekty konstrukce identity, včetně identity jako imaginární komunity (Benedict Anderson), diskurzivní povahy identity jako konstrukce prostřednictvím rozdílu (Stuart Hall), spojení identity s morální volbou a odpovědností za ni (Zygmunt Bauman, Leonidas Donskis) a krizi identity jako krizi nerozhodnosti (Erik H. Erikson, Vincent Descombes). Analýza posuzovaných projektů odkrývá zvláštnosti chápání otázek „kdo jsem?“ a „kdo jsme?“ uměleckými prostředky na příkladu konkrétních projektů, stejně jako to, jak může umění interagovat s těmito otázkami na průsečíku různých filozofických, antropologických a politických perspektiv.

Tento text zkoumá vliv kritického posthumanismu na současné vnímání umění, zejména v kontextu umělé inteligence (AI) jako kreativního spolupracovníka. Zpochybňuje tradiční humanistické představy o umělci jako autonomním géniovi a zpochybňuje autorství v oblasti umění generovaného AI. Zaměřením se na složité sítě vztahů mezi lidmi, technologiemi a nelidskými aktéry (světem více než lidským) text zkoumá, jak tyto interakce ovlivňují uměleckou tvorbu. Zkoumá také institucionální přijetí AI umění a to, jak technologické inovace mění naše chápání umění samotného. Článek tvrdí, že umělecká díla generovaná AI komplikují tradiční humanistické rámce autorství tím, že zdůrazňují kolektivní kreativitu a nehumánní agentnost. Na základě post-humanistických teorií text navrhuje model „kreativních asambláží“, v nichž je AI součástí širší sítě lidských a nelidských přispěvatelů. Z tohoto pohledu se článek zabývá teoretickými i institucionálními výzvami a klade otázku, jak umělecký svět integruje a reprezentuje AI jako kreativní sílu.

Článek se zabývá vznikem sbírky architektury v Národní galerii v Praze a vývojem kurátorských přístupů při vystavování děl z této sbírky. Hlavní pozornost je věnována třem výstavám: Sbírka architektury se představuje (1993), Sen a skutečnost (2016) a Architektura všem 1956–1989 (2022). Článek zdůrazňuje, zda a jak se kurátorské strategie ve zmíněných architektonických výstavách vyvíjely v posledních třech desetiletích. Dvě předchozí výstavy, kurátorkou kterých byla Radomíra Sedláková, tehdejší vedoucí sbírky, se zaměřovaly na zdůvodnění existence sbírky prostřednictvím estetických a technických kvalit architektonických děl, často bez širšího sociálního nebo politického kontextu. Naproti tomu novější výstava Architektura všem 1956–1989, jejíž kurátorkou byla Helena Huber-Doudová, současná ředitelka sbírky architektury, odráží současný trend začleňování architektury do širšího společenského, ekologického nebo technologického diskurzu. Tento posun, od chronologického řazení předmětů sbírky ke kontextuálnějšímu vnímání sbírky v rámci širšího chápání architektury, odráží globální trendy v muzejních výstavách.

Recenze publikace: Marie Klimešová – Hana Rousová (eds.)¸ Tak blízko, tak daleko. České umění 1947–1960: v mezinárodních sociokulturních souvislostech, Praha: Arbor vitae societas, 2023