Sešit 8 2010

Tento článek se zaměřuje na změnu statusu několika kategorií, které se podílejí na utváření současné zkušenosti s městem – konkrétně těch, které se nacházejí na pomezí veřejného prostoru, architektury a filmu. Prvotním impulsem byla potřeba revidovat definice, které se v důsledku řady faktorů staly neudržitelnými. Důvodem je především rozvoj digitálních technologií, které se staly důležitou platformou pro velmi rozmanité druhy konvergence. Samotný film se ve své digitální podobě stává hraniční oblastí pro synergii některých velmi různorodých postupů. Skutečnost, že film vychází z mnoha různých sfér, nás spolu s jeho různorodým opakováním vede zpět k tomu, abychom o něm uvažovali jako o mnohotvárné a rozptýlené entitě s více než jen jednou identitou. Film je třeba vnímat jako určitý prvek propletený v síti, která propojuje dějiny moderních forem zábavy, vyprávění příběhů, masmédií a veřejné sféry. Film jako digitální obraz se sbližuje s architekturou tím, že provádí revitalizační zásahy do již existujících staveb i do samotného procesu navrhování, jimiž radikálně přispívá k proměně architektonické praxe a k rozšíření jejích možností a funkcí. Otázka revitalizace města se úzce dotýká otázky vymezení veřejného prostoru, který podléhá obecnému trendu privatizace a fragmentace. Tváří v tvář úkolu zobecnění musí vědci uvažující o hybridních formách veřejného prostoru a o dosud nestandardizovaném sbližování architektury a filmu vycházet z lokálního základu. Proto se i tento článek obrací pro své příklady do Prahy posledních patnácti let.

Současné diskuse o pojmech kritické kurátorství nebo „kurátorství“ naznačují, že dnešní kurátorská praxe usiluje o to, aby si přisvojila část zásluh za tvorbu umění. Kritické kurátorství se zaměřuje jak na otázku uměleckých institucí a výstavních formátů, tak na soubor aktuálních témat, jako je prekarizace, postfordistická ekonomika a globalizace. Mezi kritickým kurátorstvím a různými formami projektově orientovaného umění existuje zřejmá blízkost, přesto je zde důležitý rozdíl, který se týká pojmu umělecké autonomie. Permanentní hrozba ztráty autonomie spojuje projektově orientované umění s paradigmatem avantgardního umění, kde je zrušení autonomie a hledání způsobů, jak spojit umění a život, klíčovou otázkou. Projektově orientované umění trpí nedostatkem specifičnosti díla, které může být rozpoznáno jako umělecké dílo pouze v kontextu muzea nebo galerie. A právě v takovém institucionálním kontextu může být kritický kurátor v pokušení aspirovat na autorský status. Abychom dokázali rozlišit mezi oběma pozicemi – umělce a kurátora -, můžeme s výhodou použít foucaultovský pojem „biopolitika“.

Tato esej nabízí vhled do nedávného zájmu o výtvarné odpadlíky. Zabývá se umělci, jako jsou Lee Lozano, Charlotte Posenenske a Laurie Parsons, jejich dílem, jejich odmítnutím umění a uměleckého světa a nedávným znovuobjevením jejich života a tvorby. Navrhuje nahlížet na tato odmítavá gesta ve světle frustrace avantgardy z autonomie umění a její touhy zavést prostřednictvím umění nové formy společenské praxe. Inspirována využitím freudovské Nachträglichkeit (odložené akce) Hala Fostera vnímá nedávný zájem o umělecké odpadlíky jako událost, v níž je možné tuto figuru poprvé poznat. Dále esej popisuje různé projekty (výstavy a teoretické spisy), které se zavázaly tento fenomén tematizovat či konceptualizovat a kriticky o něm uvažovat. Hlavní tezí eseje je, že operují s logikou fetišistického popření (Verleugnung), díky níž je traumatický paradox autonomie umění zároveň rozpoznán i popřen.

V tomto dnes již klasickém článku z roku 1994 Hal Foster zpochybňuje verdikt německého teoretika Petera Bürgera o takzvaných „neoavantgardách“, který byl prezentován v Bürgerově nesmírně cenném vlivné Teorii avantgardy (1974). Podle Bürgera se neoavantgardní směry od konce druhé světové války zpronevěřily snahám původních avantgard o zničení autonomie umění; tím, že znovu nasadily avantgardní strategie v institucionálním prostředí uměleckého světa, zbavily je jejich kritického potenciálu. Foster považuje Bürgerovo pojetí neoavantgardy za schematické a reduktivní. Nabízí vlastní interpretaci vztahu mezi avantgardami a jejich poválečnými reinkarnacemi, která vychází z freudovského pojmu odložené akce.

Článek „Ústava pro dočasnou výstavu“ pojednává o hledání výstavní strategie pro tranzit.org, jeden z kurátorských týmů, které se účastní letošního ročníku výstavy Manifesta 8 – Evropské bienále současného umění. Podrobně zkoumá možnosti stanovení pravidel pro regulaci vztahů mezi kurátory a umělci během přípravy výstavy. Hledání „ústavního řádu“ pro jejich sekci na bienále vedlo kurátory tranzit.org k řešení otázek svobody, práva, transparentnosti a participace. Článek je publikován v anglickém originále v katalogu výstavy. Pro publikaci v češtině autoři připravili mírně upravenou verzi. Článek je doplněn seznamem otázek, které jsou součástí projektu Ústava pro dočasnou výstavu.