Sešit 9 2010

Tento článek se zabývá českým výtvarným uměním na přelomu 70. a 80. let 20. století. Zvláštní pozornost věnuje takzvanému „oficiálnímu umění“, tj. umění sankcionovanému státem a stranou, a jeho institucionální základně, Svazu českých výtvarných umělců. Autor tvrdí, že hlavním rysem oficiálního vymezení umělecké tvorby je stírání hranice oddělující sféru umění od sféry politiky. V ostrém kontrastu k oficiálnímu pohledu je radikálně odlišná definice zakotvená v tradici moderního umění. Podle ní musí skutečný umělec důsledně nerespektovat veškeré vnější zásahy, ať už politické, nebo ekonomické. Nahlížíme-li na tento zásadní protiklad radikálně odlišných definic optikou „pole kulturní produkce“ Pierra Bourdieua, jde o boj mezi heteronymními a autonomními principy hierarchizace. V článku je samostatně analyzováno autonomní postavení umělců „generace šedesátých let“, kteří byli komunistickou politikou „normalizace“ po roce 1968 vyloučeni z veřejného uměleckého života, a odlišné, i když příbuzné postavení umělců „generace sedmdesátých let“. Vznik pražského Kruhu akčního umění a brněnského Kruhu konceptuálního umění byl podle autora symbolickou revolucí sedmdesátých let v oblasti čistého umění.

Proměna českého umění v 90. letech probíhala na mnoha úrovních, které se vzájemně ovlivňovaly a rezonovaly. Třemi základními složkami této transformace jsou proměna samotné umělecké formy, proměna uměleckého podnikání a změny v postavení umění a umělce ve společnosti. Ačkoli se může zdát, že správným východiskem porevoluční transformace měla být diskuse o vztahu umění a společnosti, mezi Čechy k ní došlo až v době, kdy proces kulminoval. Tento článek se zabývá převážně proměnami vztahu českého umění a politicky angažovaných témat v tomto období a pokouší se rehabilitovat pojem „politicky angažované umění“.

Tento článek se zabývá problémem ospravedlnění státních dotací na výtvarné umění. Dlouhodobé zdůvodňování bylo spojováno především s národním státem a, a následně s pojmem imaginárního společenství. Výtvarné umění bylo velmi nápomocné při budování moderního kolektivního vědomí, kdy pomocí krajin a výjevů z českých dějin vytvářelo trvalé obrazy české státnosti. Toto zdůvodnění role umění ve veřejném životě však již nestačí, neboť jsme vstoupili do planetárního věku. To je v článku demonstrováno na síle pohledu z vesmíru – konkrétně na pohledu na Zemi ze vzdálenosti čtyř set kilometrů, který poskytl vesmírný průzkumník Voyager 1. Článek analyzuje způsob, jakým tento pohled přerozděluje smyslové (pojem převzatý od Jacquese Rancièra), zejména to, jak činí pochybným naše běžné rozlišování „nahoře a dole“, „uvnitř a vně“. Článek využívá konceptu sítě a zdůrazňuje, že již nejsme diskrétními subjekty, ale stáváme se hybridními postlidskými bytostmi, jejichž orgány jsou zčásti technologická zařízení. Článek tvrdí, že pod dehumanizujícím pohledem z vesmíru můžeme zažívat hlubokou změnu myšlení, která by mohla vést k nebezpečné šokové politice (jak naznačila Naomi Kleinová). Jako protiklad k tomu článek staví koncept vznešeného, který je na první pohled podobný šoku, ale ve skutečnosti se pojmově radikálně liší. V závěru článku se autor vrací k problému oprávněnosti státních dotací na výtvarné umění, nyní v rámci tzv. v kontextu kosmopolitní konstelace. Abychom rozpoznali všechny, kdo patří do naší společnosti, musíme je zviditelnit, i když nejsou. Pro tento úkol překračování hranic je imaginace výtvarného umění nepostradatelná.

Dřívější verze tohoto provokativního článku byla prezentována na konferenci „Kulturní politika a výtvarné umění“, kterou pořádalo Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění (Praha) a Katedra estetiky Univerzity Karlovy (Praha) na začátku listopadu 2010. Autorka v něm hodnotí současný stav české kulturní politiky na pozadí kulturně-politických změn, kterými česká společnost prošla v posledních dvaceti letech. Současné klima popisuje jako klima „kapitalistického realismu“ a poukazuje na rysy, které jsou specifické pro české poměry. Článek končí pesimisticky: odpověď na otázku „Co dělat?“ je zřejmě mimo náš dosah.