Sešit 25 2018

Aktuální tematické číslo, které jako hostující editorka připravila Pavlína Morganová, je věnováno výstavám, jejich dějinám, formátu a roli, jež mají v současné kulturní produkci. Médium výstavy je od devatenáctého století nástrojem prezentace výtvarných děl a významným prostředníkem komunikace mezi umělcem a divákem. Role výstavy v uměleckém světě posilovala po celé dvacáté století a v současnosti se stala hlavním médiem percepce, legitimizace, ale též institucionalizace výtvarného umění. Jednotlivé texty tohoto vydání se věnují tématu ve velké šíři od zájmu o formát a roli bienálních přehlídek v šedesátých letech, o nichž zde píše Terezie Nekvindová, až po definování nového typu nezávislých organizací, které ve svém textu navrhuje Ana Bilbao. Mimo to najdeme ve dvacátém pátém Sešitu také text Pavlíny Morganové o dosud málo prozkoumaném fenoménu bytových privátních výstav sedmdesátých a osmdesátých let v Československu. Další ze zařazených studií je text Terezy Rudolf, která se na pozadí problematiky vystavování fotografie jako takové zabývá způsoby negalerijní prezentací fotografie u nás v sedmdesátých a osmdesátých letech. Postavě kurátora jakožto spiritu agens se věnuje studie Jany Písaříkové o aktivitách Jiřího Valocha v Domě umění města Brna na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. První z plánovaných dvou tematických čísel věnovaných výstavám uzavírá překlad inspirativního textu Jana Verwoerta „Podivuhodný příběh bienálního umění“.

Obsah

Terezie Nekvindová

"Svět chce Bienále". České a slovenské umění na velkoformátových výstavách v letech 1965–1970

Tento článek se zabývá účastí Československa na velkých uměleckých přehlídkách, které se konaly v druhé polovině 60. let. Konkrétně se zabývá Benátským bienále, Bienále v Sao Paulu a Bienále v Paříži, na nichž se Československo často prezentovalo prostřednictvím národních pavilonů nebo ploch, a srovnává tyto přehlídky s výběrem československých umělců zahraničními kurátory pro čtvrtou documentu v Kasselu v roce 1968. Text se zaměřuje na způsob prezentace exponátů na těchto výstavách, mechanismy koncipování těchto příležitostí a postavení kurátorů či komisařů. Forma a obsah československých expozic, které byly vytvářeny relativně úzkým okruhem lidí, byly poměrně konzervativní, a to jak v rámci výstav jako celku, tak ve vztahu k domácí umělecké scéně (zejména v případě bienále v Benátkách a Sao Paulu). Nicméně ve srovnání s dřívějšími i pozdějšími prezentacemi na stejných akcích měla československá účast v druhé polovině šedesátých let progresivní charakter a představovala kvalitní exponáty. Na konci dekády se to projevilo výběrem menšího počtu umělců, větším důrazem na tvorbu mladších autorů a rozšířením zastoupených médií (která nyní zahrnovala environmentální a světelně-kinetickou tvorbu). Ve výjimečných případech byly slabě propojené národní výstavy nahrazeny výstavou koncipovanou jako integrovaný celek. Tvrdím, že politicky a společensky bouřlivé období kolem roku 1968 (v Československu i ve světě), které se projevilo v organizaci a podobě zkoumaných bienále, se v československých prezentacích neodrazilo. Právě akce typu bienále umožnily československým umělcům zjistit, jak si vedou v mezinárodním kontextu, a zprostředkovaly umělcům i kurátorům informace o aktuálních trendech. Naproti tomu na Západě právě začínající diskuse o samotném konceptu bienále se na československé umělecké scéně ještě neobjevovaly.

Bienále v Benátkách, Bienále v Sao Paolo, Bienále mladých v Paříži, documenta, československý pavilon, velkoformátové výstavy, dějiny výstav

Jana Písaříková

Neviditelná socha, transcendentní výstava i programované umění. Kurátorské aktivity Jiřího Valocha šedesátých a sedmdesátých let

Příspěvek se zabývá kurátorskou činností Jiřího Valocha prostřednictvím analýzy výstav Počítačová grafika (1968) a Bílý prostor v bílém prostoru (1974). Dále se zabývá jeho kurátorskou činností v letech 1967-1974 jako člena sdružení Mladí přátelé výtvarného umění. Výstava počítačové grafiky byla první svého druhu ve východním bloku a konala se půl roku před slavnou výstavou Cybernetic Serendipity v Londýně. Bílý prostor v bílém prostoru byl společným projektem tří umělců, Miloše Laky, Stano Filka a Jána Zavarského, a měl podobu jednodenní výstavy v brněnském Domě umění 18. února 1974. Jiří Valoch nejenže napsal teoretický text publikovaný v katalogu výstavy spolu s manifestem, ale také spolu s ředitelkou galerie Gertou Pospíšilovou tajně umožnil třem umělcům vystavovat v mezidobí mezi dvěma jinými akcemi. Sdružení Mladí přátelé výtvarného umění vzniklo v roce 1960 při Domě umění města Brna. Pod záminkou pedagogické činnosti bylo Valochovi umožněno pořádat výstavy a sestavovat publikace zaměřené na land art a akční umění, které by jinak v době utužování normalizačního sevření bylo obtížné uspořádat. Již v sedmdesátých letech si Jiří Valoch uvědomoval, že globální dosah konceptuálního umění je spojen s novým typem distribuce a prezentace děl a že dokumentace je klíčovým nástrojem, jehož prostřednictvím se takové umění může dostat do sbírek a institucionálního provozu.

kurátorské aktivity Jiřího Valocha, Výstava computer graphic, výstava Cybernetic Serendipity, Nové tendence, instalace Bílý prostor v bílém prostoru, Mladí přátelé výtvarného umění, Dům umění města Brna, dokumentace, konceptuální umění, Neviditelná socha Josepha Beuyse

Pavlína Morganová

Bytové výstavy: médium neoficiálního umění sedmdesátých až osmdesátých let

Výstavy, které se konaly v soukromých domech, byly donedávna českými historiky umění přehlíženy. Přitom zejména v období normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech hrály takové akce na neoficiální výtvarné scéně důležitou roli. Rekonstrukcí
dosud téměř neslýchaných soukromých domácích výstav Karla Milera, Václava Stratila, Milana Kozelky, Václava Skrepla, Martina Johna a dalších autor analyzuje vývoj tohoto média.

bytové výstavy, normalizace, neoficiální umění, české umění, sedmdesátá léta, osmdesátá léta

Tereza Rudolf

Druhý plán. Ruiny a výstavy fotografie v osmdesátých letech dvacátého století

Příspěvek zkoumá možnosti prezentace fotografie v negalerijních prostorách v 80. a 90. letech 20. století v Československu a později v České republice. Zkoumá vztah mezi místem konání a médiem a propojuje teoretický rámec fotografie v druhé polovině 20. století s českou uměleckou scénou. Nabízí nové způsoby interpretace fotografie prostřednictvím analyzovaných výstav a upozorňuje na posun v chápání fotografie v určitém časovém rámci v závislosti na její instalaci a prezentaci. Tento posun spočívá v přechodu od fotografie jako dokumentu k fotografii jako uměleckému artefaktu. Výstavy slouží k institucionalizaci média a nabízejí fotografii novou auru a originalitu. Tyto kategorie se setkávají s realitou rozpadajících se míst, která fungují jako metafora roztříštěnosti a mnohosti myšlení. Tento paradox je v rámci zkoumaného období významný. Tento text vychází z diplomové práce zabývající se stejným tématem.

výstava, fotografie, instalace, rámec, ruina, osmdesátá a devadesátá léta, postmodernita, genius loci, neoficiální umění, umění ve veřejném prostoru

Ana Bilbao

"Mikrokurátorství. Role SVAO (malých uměleckých organizací) v dějinách vytváření výstav

Tento článek se zabývá vznikem a rozvojem malých výtvarných organizací v různých částech světa od 90. let 20. století do současnosti. Tyto organizace jsou strukturálně malé neziskové prostory, které se věnují jak produkci, tak šíření současného umění. Vyznačují se zájmem o místní komunitu, v níž se nacházejí, a také o nejrůznější městské problémy, od nových technologií až po sociální uměleckou praxi ve svých městech. Navzdory možným praktickým a ideologickým podobnostem s uměleckými prostory, komunitními uměleckými organizacemi a novými institucemi tvrdím, že tyto organizace jsou samostatným kurátorským fenoménem a jako takové představují chybějící část nedávné historie výstavnictví.

Text byl publikován v angličtině.

SVAO (malé umělecké organizace), vytváření výstav, současné kurátorství, umělecké instituce, kolektivita, komunita

Jan Verwoert

Podivuhodný případ bienálního umění

Jedná se o překlad textu kritika, kurátora a příležitostného umělce Jana Verwoerta. Verwoert jednak definuje bienále, tj. díla nejčastěji vystavovaná na velkých festivalech současného umění, které se konají každé dva roky, a dále popisuje přístup umělců k těmto dílům. Rozeznává tři hlavní archetypální postavy: vtipálka, zloděje a skautku. Nakonec se Verwoert zabývá otázkou, jaký typ komunikace je možný prostřednictvím média bienále, tj. jakými prostředky může být organizace a účast na velkých expozicích produktivní ve světle současného stavu globalizovaného světa spojeného s (neo)liberálním (pozdním) kapitalismem. V závěru Verwoert píše, že pokud máme chápat komunikaci nikoli jako prostředek zprostředkování obsahu, ale spíše jako prostředí, v němž lze deklarovat hranice, pak můžeme bienále (a podobné globální výstavy) vnímat jako vhodné místo pro takovou komunikaci.

bienále, současné umění, globalizace, komunikace
Jazyk

čeština, angličtina

Počet stran

155

ISSN

1802-8918