Sešit 9 2010

Celkově se devátým číslem Sešitu táhne jako červená nit téma reflexe dějin a současnosti vztahu českého vizuálního umění a společnosti. Josef Ledvina se ve svém textu „České umění kolem roku 1980 jako pole kulturní produkce“ opírá o práci francouzského sociologa Pierra Bourdieua Pravidla umění (Brno: Host 2010) jako o metodologickou příručku, s jejíž pomocí předkládá institucionální analýzu české výtvarné scény okolo roku 1980. Pavlína Morganová ve své historické studii „České výtvarné umění v době transformace. Vztahy umění a ‚angažovanosti'“ čte vývoj české výtvarné scény od osmdesátých let do konce století prizmatem umělecké angažovanosti. Esej Martina Škabrahy „Co oko nevidí. Estetika politiky a politika estetiky v planetárním věku“ představuje pokus vsadit otázku po možnostech a důvodech státního subvencování umění do kontextu dramatických změn, kterými v globalizaci prochází tradiční postvestfálský koncept suverénního národního státu. Glosa Mileny Bartlové „Kulturní politika a politika kultury. Česko 2010, otazník“ zhodnocuje aktuální stav české kulturní politiky na pozadí změn, kterými prošla česká společnost za posledních dvacet let. Jakub Stejskal ve své recenzi knihy Dorothey von Hantelmann Jak dělat něco uměním zhodnocuje pokus autorky spojit společenskou funkci umění s jeho performativitou.

Obsah

Josef Ledvina

České umění kolem roku 1980 jako pole kulturní produkce

Tento článek se zabývá českým výtvarným uměním na přelomu 70. a 80. let 20. století. Zvláštní pozornost věnuje takzvanému „oficiálnímu umění“, tj. umění sankcionovanému státem a stranou, a jeho institucionální základně, Svazu českých výtvarných umělců. Autor tvrdí, že hlavním rysem oficiálního vymezení umělecké tvorby je stírání hranice oddělující sféru umění od sféry politiky. V ostrém kontrastu k oficiálnímu pohledu je radikálně odlišná definice zakotvená v tradici moderního umění. Podle ní musí skutečný umělec důsledně nerespektovat veškeré vnější zásahy, ať už politické, nebo ekonomické. Nahlížíme-li na tento zásadní protiklad radikálně odlišných definic optikou „pole kulturní produkce“ Pierra Bourdieua, jde o boj mezi heteronymními a autonomními principy hierarchizace. V článku je samostatně analyzováno autonomní postavení umělců „generace šedesátých let“, kteří byli komunistickou politikou „normalizace“ po roce 1968 vyloučeni z veřejného uměleckého života, a odlišné, i když příbuzné postavení umělců „generace sedmdesátých let“. Vznik pražského Kruhu akčního umění a brněnského Kruhu konceptuálního umění byl podle autora symbolickou revolucí sedmdesátých let v oblasti čistého umění.

"normalizace", oficiální umění, neoficiální umění, konceptuální umění, akční umění, generace sedmdesátých let, generace šedesátých let, Pierre Bourdieu

Pavlína Morganová

České výtvarné umění v období transformace. Vztahy umění a „angažovanosti“

Proměna českého umění v 90. letech probíhala na mnoha úrovních, které se vzájemně ovlivňovaly a rezonovaly. Třemi základními složkami této transformace jsou proměna samotné umělecké formy, proměna uměleckého podnikání a změny v postavení umění a umělce ve společnosti. Ačkoli se může zdát, že správným východiskem porevoluční transformace měla být diskuse o vztahu umění a společnosti, mezi Čechy k ní došlo až v době, kdy proces kulminoval. Tento článek se zabývá převážně proměnami vztahu českého umění a politicky angažovaných témat v tomto období a pokouší se rehabilitovat pojem „politicky angažované umění“.

české umění, transformace, angažované umění, kurátorské výstavy

Martin Škabraha

Co oko nevidí. Estetika politiky a politika estetiky v planetárním věku

Tento článek se zabývá problémem ospravedlnění státních dotací na výtvarné umění. Dlouhodobé zdůvodňování bylo spojováno především s národním státem a, a následně s pojmem imaginárního společenství. Výtvarné umění bylo velmi nápomocné při budování moderního kolektivního vědomí, kdy pomocí krajin a výjevů z českých dějin vytvářelo trvalé obrazy české státnosti. Toto zdůvodnění role umění ve veřejném životě však již nestačí, neboť jsme vstoupili do planetárního věku. To je v článku demonstrováno na síle pohledu z vesmíru – konkrétně na pohledu na Zemi ze vzdálenosti čtyř set kilometrů, který poskytl vesmírný průzkumník Voyager 1. Článek analyzuje způsob, jakým tento pohled přerozděluje smyslové (pojem převzatý od Jacquese Rancièra), zejména to, jak činí pochybným naše běžné rozlišování „nahoře a dole“, „uvnitř a vně“. Článek využívá konceptu sítě a zdůrazňuje, že již nejsme diskrétními subjekty, ale stáváme se hybridními postlidskými bytostmi, jejichž orgány jsou zčásti technologická zařízení. Článek tvrdí, že pod dehumanizujícím pohledem z vesmíru můžeme zažívat hlubokou změnu myšlení, která by mohla vést k nebezpečné šokové politice (jak naznačila Naomi Kleinová). Jako protiklad k tomu článek staví koncept vznešeného, který je na první pohled podobný šoku, ale ve skutečnosti se pojmově radikálně liší. V závěru článku se autor vrací k problému oprávněnosti státních dotací na výtvarné umění, nyní v rámci tzv. v kontextu kosmopolitní konstelace. Abychom rozpoznali všechny, kdo patří do naší společnosti, musíme je zviditelnit, i když nejsou. Pro tento úkol překračování hranic je imaginace výtvarného umění nepostradatelná.

představované společenství, národní galerie, vizuální umění, státní dotace, Voyager 1, planetarizace, Jacques Rancière, dělba vnímatelného, politika a estetika, šoková doktrína, vznešené, síť, kosmopolitní politika

Milena Bartlová

Kulturní politika a politika kultury: Česko 2010, otazník

Dřívější verze tohoto provokativního článku byla prezentována na konferenci „Kulturní politika a výtvarné umění“, kterou pořádalo Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění (Praha) a Katedra estetiky Univerzity Karlovy (Praha) na začátku listopadu 2010. Autorka v něm hodnotí současný stav české kulturní politiky na pozadí kulturně-politických změn, kterými česká společnost prošla v posledních dvaceti letech. Současné klima popisuje jako klima „kapitalistického realismu“ a poukazuje na rysy, které jsou specifické pro české poměry. Článek končí pesimisticky: odpověď na otázku „Co dělat?“ je zřejmě mimo náš dosah.

Jakub Stejskal

Dorothea von Hantelmann, How to Do Things with Art. What Performativity Means in Art

Jazyk

čeština

Počet stran

148

ISSN

1802-8918