Projekt 281 m2
Dokumentační CD ROM k výstavnímu projektu v pražské Galerii V. Špály (16. 1.–30. 1. 2003)
V prosinci 2003 vydalo VVP ve spolupráci s iniciátory a účastníky výstavy 281 m² – Galerie Václava Špály, 16. 1.–30. 1. 2003 dokumentační CD-ROM, který zaznamenává celý projekt, průvodní diskuse, dokumenty a také krátkou historii této výstavní síně.
Projekt vznikl jako reakce na události kolem aktuálního stavu českých galerií a jejich problematického fungování. Znatelný pokles kvality výstavní aktivity i celkové úrovně některých výstavních institucí, popř. jejich úplný zánik, je v poslední době velmi znepokojujícím a vážným problémem české umělecké scény. Tento trend nadále pokračuje.
Projekt 281 m2 umožnil formou otevřených diskusí oživit v odborné i laické veřejnosti zájem o dění v oblasti galerijního provozu. Potvrdil také, jak velice je potřebná existence významných výstavních prostor, jakou byla od 60. let například Galerie Václava Špály, která se během své „zlaté éry“ v 60. a na počátku 70. let soustředila na současnou domácí i zahraniční scénu. V 90. letech pak na svou dřívější tradici velmi úspěšně navazovala.
Pokládáme projekt 281 m2 za pozoruhodný čin realizovaný studenty. V českém prostředí je jedním z prvních radikálnějších uměleckých pokusů, které se snaží odhalit fungování systému vystavování a vlastní strukturu galerijních institucí, které za ním stojí.
Autor koncepce CD-ROMu: Radim Labuda
Odborná spolupráce: VVP AVU
© VVP, Radim Labuda 2003
„…systém, kterým dílo umělce prochází, musí být zkoumán…“
Brian O´Doherty, Uvnitř bílé krychle – Ideologie galerijního prostoru
Projekt 281 m2 studentů AVU a VŠUP se nedotýká jen Galerie Václava Špály, ale všech základních situací a procedur, v nichž je umění představováno veřejnosti, a celého systému, na němž je závislé a kterým nutně prochází. Umění vždycky vytváří politické myšlení. Ve starém režimu byl hlavním rámcem systém politiky a ideologie. Umění, v tomto prostředí zbavené svobody a ve skutečnosti z něj vyloučené, odmítlo oficiální systém a vytvořilo si svůj náhradní. Nemělo tehdy příliš velký smysl analyzovat instituce umění, jako např. galerie a výstavní síně, když je umělci nemohli využívat a chtěli si zachovat autonomii mimo ně, třeba v úzkém okruhu publika. V zdánlivé nezávislosti na oficialitě a ideologii, mimo kontrolu a bez prostředků, bylo umění definované jako forma morálky. To samo o sobě vytvářelo určitou „politiku vnímání“, která patřila k logice kulturní politiky v období tzv. reálného socialismu. V této funkci byla síla umění a jeho podvratnost, ať už mělo jakoukoli podobu. Převládalo tzv. obsahové pojetí, totiž přesvědčení, že umění je produkcí krásných objektů a má zobrazovat něco mimo sama sebe, ať už to je zraněná existence různých obětí režimu nebo vnitřní stavy nebo nějak transformovaná vnější realita.
Umění v tržním kapitalistickém systému proti tomu je podrobeno strategii trhu a systém, kterým umělecké dílo prochází, je proto stále analyzován a kriticky zkoumán. Pro způsob, jakým jsme dosud byli navyklí konzumovat umění, je stále neobvyklé, že se umění jakoby spokojuje a dokonce definuje samo sebou a svým fungováním. Tržní politika, pronájmy prostor a provoz jsou však už novou situací, ačkoli systém nemá ještě všechny fungující články – trh s uměním skoro neexistuje, zděděné vztahy jsou stále stabilní a bude ještě nějaký čas trvat, než se přemění celá struktura starého provozu.
Test současného post-socialistického provozu umění, na němž dnes umění ztroskotává, provedli mladí umělci a studenti na Špálově galerii. Instituce výstav je mimořádně důležitá. Víme, že galerie jsou hlavním nástrojem komunikace umění, v nich probíhá výběr, vylučování, reprezentace a v neposlední řadě jsou důležitou součástí umělcovy biografie, který jimi podpírá svou významnost. Když následovnice socialistického fondu umění, Nadace Českého fondu umění, začala kontrolovat výstavy v Galerii Václava Špály a komercializovala otevřeně její provoz, obsadili umělci a studenti mírnou, nerevoluční cestou výstavní síň – prostě tím, že si ji pronajali. Rozparcelovali její výstavní plochy červenou páskou podle velikosti příspěvku jednotlivých účastníků a vytvořili tak neobvyklou instalaci. Prostor pak naplnili diskusí o situaci galerie.
Obsazení galerie, instalace a diskuse není jen protestem proti staré struktuře, která komercializuje nonprofitní galerii, ale je především demonstrací, ukázáním, vizualizací systému, v němž umění existuje a kde si i nejmladší umělci musí platit za vystavování. Je u nás možná první radikální analýzou tzv. provozu umění. (Cihla Pode Balu, symbolicky prohozená výlohou Veletržního paláce, byla podobnou nenásilnou demonstrací a kritikou instituce). Není tolik důležité, že byrokracie kulturní správy magistrátu nemá zájem o vyřešení konfliktu, dalo se to očekávat stejně jako vítězství Nadace ČFU. Důležité je, že začala diskuse o kritice institucí a o strategiích, jak na nich úspěšně parazitovat nebo se znovu vrátit k náhradním systémům.
Jiří Ševčík
Galerie Václava Špály vznikla na konci padesátých let minulého století v bývalých prostorách prvorepublikového nakladatelství a knihkupectví J. R. Vilímek. Po éře vyrovnané činnosti v letech 1941–1948 následovala tvrdá 50. léta. Již v počátečním období rozmachu Špálovy galerie na začátku let šedesátých si členitý výstavní prostor v centru Prahy získal vynikající pověst. Galerie byla od svého založení nekomerční výstavní síní. Přestože byly první významnější výstavy realizovány již od počátku 60. let, vrcholným obdobím činnosti Špálovy galerie byla až léta 1965–70. Mezníkem této tzv. zlaté éry galerie byla na počátku reorganizace Svazu československých výtvarných umělců v roce 1964 a s ní spojená nová výstavní politika, jejím koncem pak nástup normalizace 70. let a odchod teoretika Jindřicha Chalupeckého z pozice hlavního komisaře galerie. Následovalo nejasné dvacetileté mezidobí úpadku a další vzestup až v letech 1995–2002.
Změny ve struktuře provozu jednotlivých institucí po roce 1964 se významně dotkly právě malých výstavních síní, tedy i Galerie Václava Špály. Komise, které doposud rozhodovaly o programu těchto galerií, se formálně zodpovídaly výstavní radě s centrální působností, jejímiž členy byli zástupci státních, městských i krajských galerií a ministerstva kultury. Svaz československých výtvarných umělců fungoval ve vztahu k malým galerijním scénám jako ideový orgán a zároveň financoval provoz jednotlivých výstav (dopravu, pojištění, instalaci, pozvánky, katalog). Český fond výtvarných umění, který byl jinak hlavním zřizovatelem prodejních a „ideově-výchovných“ výstavních síní, zajišťoval praktickou stránku provozu – péči o výstavní prostory, osvětlení, pokladní službu atd.
Jindřich Chalupecký nastoupil do funkce komisaře výstavní síně v dubnu roku 1965. Ačkoli se několik zajímavých výstav v galerijním programu objevilo i před tímto datem, dá se říci, že teprve od této chvíle začíná žít Galerie V. Špály jako nezávislá instituce. První výstavou pod novým vedením byla výstava prací Zbyňka Sekala. U její příležitosti byl v katalogu uveřejněn text, shrnující vizi fungování galerie a kritéria, podle nichž bude budován její program. Přestože je text podepsán písmenem R (tj. redakce), byl de facto programovým prohlášením z pera Jindřicha Chalupeckého.
V komisi Galerie V. Špály se v letech 1965–70 vystřídalo několik osobností, vesměs významných protagonistů českého umění 60. let. Byli to kromě Chalupeckého Václav Cígler, Miloslav Chlupáč, Vladimír Janoušek, Čestmír Kafka a František Ronovský. Později se v komisi vystřídali i Eva Kmentová, Eva Petrová, Pavel Hlava, Stanislav Kolíbal, Vladimír Kopecký a v posledních měsících před červencem 1970 také Václav Boštík, Bedřich Dlouhý, Jozef Jankovič, Karel Machálek a Karel Malich. Mimořádně aktivním členem komise byl Jiří Balcar, který graficky upravoval katalogy a navrhl nové logo galerie.
Vedoucím galerie byla do začátku roku 1969 Jana Tvrzníková (Claverie) a po jejím odchodu Jana Cibulková. Výstavní program galerie byl orientován mezigeneračně, avšak vždy z pohledu aktuální působnosti vystavovaných děl. Větší prostor byl věnován tvorbě českých umělců, ale na několika výstavách se objevila i jména cizích autorů – např. Rakouští sochaři (říjen 1965), La figuration narrative (červen 1966), výstava skupiny Gutai (září 1967), Marcel Duchamp (březen-duben 1969), Enrico Baj (duben-květen 1969). V galerijním programu byl vyvážený poměr mezi monografickými a tématickými výstavami. Špálova galerie také nabízela prostor „kurátorským“ projektům teoretiků jako např. Jiřímu Padrtovi (Obraz a písmo, leden-únor 1966), Evě Petrové (La figuration narrative; Nová jména, únor-březen 1967; Nové věci, duben 1968; Počátky generace, květen 1968) nebo Františku Šmejkalovi (Fantasijní aspekty současného českého umění, červen 1967).
V roce 1967 byly uspořádány dvě akce s názvem Kupte a půjčte si obraz nebo sochu (duben, listopad), které se dají interpretovat jako pokus oživit zájem o nákup uměleckých děl a tedy jakousi proto-komerční aktivitu galerie v rámci tehdejších možností. Do programu galerie zapadají i „posmrtné“ výjimky z pravidla – např. výstavy Františka Foltýna (červenec-srpen 1967) nebo Vojtěcha Preissiga (říjen-listopad 1968). V září a říjnu 1966 byla Galerie V. Špály také jedním ze čtyř míst, na nichž proběhla výstava Aktuální tendence českého umění, uspořádaná u příležitosti konání IX. mezinárodního kongresu uměleckých kritiků (AICA) v Praze.
Oproti tomu od 70. let, kdy se situace v umění uzavřela aktuální diskusi, až do konce 80. let naplňovaly galerijní prostory z větší části výstavy, které oživovaly metodu socialistického realismu a výstavní program se orientoval především na malbu, kresbu, grafiku a ilustraci oficiálního proudu. Samostatné výstavy umělců střídalo v těchto letech několik kolektivních výstav jak k výročí Února či osvobození tak přehlídek tvorby spřátelených zemí. V průběhu let se také v programu objevilo několik starších osobností českého umění jako Karel Černý (1971), Jan Smetana (1979, 1984) a František Gross (1983).
Po roce 1989 se galerie věnovala tvorbě domácí výtvarné špičky. Probíhaly zde skupinové výstavy mapující nejrůznější témata od současné abstraktní malby po nejavantgardnější projevy současného umění. K vidění byly první finále Ceny Jindřicha Chalupeckého (od 1992 do 1995) a následně i výstavy jejich vítězů. Posledních osm let, tedy od roku 1995 do roku 2002, určoval tvář galerie kurátor Jaroslav Krbůšek, za jehož působení zde proběhlo 145 výstav. Mimo jiné zde vystavovali Milan Grygar, Viktor Pivovarov, Hugo Demartini, Milan Knížák, z mladších Antonín Střížek, Vladimír Kokolia, Markéta Othová, David Černý, představila se zde řada umělců ze Slovenska, např. Rudolf Sikora, Rudolf Fila, Denisa Lehocká, Marko Blažo a Roman Ondák, a autoři řadící se k výtvarnému exilu jako Jiří George Dokoupil, Milan Kunc či František Kyncl. K významným patřily například také expozice zahraničních fotografů Ralpha Gipsona a Andrease Müllera-Pohleho. Po Krbůškově odchodu síň vede její správce Nadace Český fond umění. Dosavadní praxe, že kurátor si vybral umělce a sehnal mu na jeho prezentaci sponzorské peníze, byla proměněna v nový systém: umělec předloží nadaci projekt a finance si musí sehnat sám.
Vrátíme-li se k programu Špálovy galerie v 60. letech, reprezentuje předčasně ukončený proces krystalizace pevné identity výstavního prostoru, který jinde u nás neměl obdoby. S odstupem času ji můžeme považovat za exemplární projekt, vypovídající o energii dané doby i o reakcích a iniciativách jednotlivců. Z druhé strany je pak osud Galerie V. Špály dokladem toho, že svobodná kultura je vždy vystavena tlakům, ať už politickým, byrokratickým či jakkoli zištným. Každý pokus o udržení kvality a nezávislosti má proto velikou cenu. Proto i dnes stojí za to konfrontovat aktuální situaci s historií tohoto jedinečného prostoru na Národní třídě v Praze.
Po vydání CD ROMu 281 m2 – Galerie Václava Špály, 16. 1.–30. 1. 2003, jsme zjistili, že byl v dokumentaci ohlasů v tisku opomenut jeden ze zásadních textů otištěný v Právu, jehož autorkou je Vlasta Čiháková-Noshiro: Pád Špálovky je pád kulturní. Na článek reagoval svou odpovědí zástupce Magistrátu hl. města Prahy, Ing. Igor Němec, která je v plném znění uvedena na CD ROMu.
Pro doplnění kompletní dokumentace uvádíme nedopatřením vynechaný text v plném znění:
Právo, leden 2003
Kdybych byla primátorem, ministrem kultury nebo alespoň starostou centra Prahy 1, asi by mě pád neziskové a prestižní galerie Václava Špály velmi mrzel. Styděla bych se, že v boji proti komerci, úpadku tradice a zatracování historických hodnot museli studenti vysokých škol sáhnout do vlastní kapsy a pronajmout si prostor Špálovky, aby šlo o jejím osudu diskutovat. Asi bych přispěchala do galerie, jako třeba ministr dopravy na místo srážky vlaků.
Ovšem, v prázdné Špálovce dochází dne 28/1 už k třetímu bouřlivému mítinku umělců (druhý se konal v Paláci Adria, protože pronajímatel Nadace ČFU, ač dostal zaplaceno, nařídil galerii pondělní volno) a zjevně nehrozí, že by někdo z vyšších politicko-kulturních činitelů do diskuze zasáhl. Primátor města Prahy má jiné starosti, než se starat o to, kdo koho v galeriích střídá. Ostatně, na věci kultury má radního, který se jeví být spíše zastáncem turistického ruchu než současného umění. Kdyby šlo alespoň o památkovou budovu, daly by se úřady do pohybu, ale avantgarda nikoho nezajímá. Pan ministr zase nemůže zasahovat do kompetencí Nadace ČFU, ačkoli ví, že v jejím držení padá jedna dobrá galerie za druhou, neboť ji chrání tzv. nadační zákon. Tento zákon je stvořen jakoby jen pro slušné nadace. Stanoví sice, že nadace v důsledku svého poslání nesmějí podnikat, ale když si to příkladně Nadace ČFU vyloží jinak a inkasováním pronájmů od umělců podniká na jejich úkor, není kdo by ji potrestal, s výjimkou soudů. Zákon také stanoví, že správní rada nadací se musí v určitých intervalech obměňovat volbami, ale když si nadace sama upraví volební řád a dá změny zavčas do stanov, může tam její rada sedět doživotně. Proto také v Nadaci ČFU rozhoduje o osudu galerií správní rada plná důchodců, a ředitelka této nadace, s kvalifikací účetní a daňové poradkyně, jen galerie odstraňuje a maže dějiny 20.století.
Umělci tentokrát pochopili, že po likvidaci prestižní galerie Mánesa, Nové síně, bratří Čapků a jiných polozapomenutých, je Špálova galerie už jejich poslední šancí. Nadace ČFU v ní nadále hodlá inkasovat 80 tisíc (v Mánesu je to zhruba čtvrt milionu) korun jako měsíční pronájem vystavovateli. Kdo je má, nechť přijde, i kdyby neuměl malovat. Kvalita umění totiž Nadaci ČFU nezajímá, hlásá, že co člověk, to právo na jiný názor, a nic víc. Samotné dějiny, odborná či výběrová řízení, zákon trhu nebo mediální popularita– tím se Nadace ČFU nezatěžuje, takhle je to jednodušší. Takto lze také prospět především sám sobě a kšeft s galerií na Národní třídě, za stávajícího nezájmu Prahy 1, za to určitě stojí.
Umělci a studenti však nadaci, která má pro umění význam nulový, a namísto existenční pomoci je ještě poškozuje, k ničemu nepotřebují. Špálovku naopak potřebují, její neziskový existenční statut je důležitý na cestě od malých soukromých galerií k velkým muzeím. Ostatně, občanské sdružení Špálovy galerie sehnalo nakonec prostředky k zaplacení nájmu na tento rok, avšak Nadace ČFU jim odmítla smlouvu prodloužit. Pouze když městská část Prahy 1 projeví přiměřený zájem a vypoví jí samé držitelskou smlouvu, jež je pouhým formálním dědictvím z dob socialismu, situace se změní. Výtvarná obec proto žádá Prahu 1 o zásadní maličkost – věnovat modernímu kulturnímu odkazu hlubší koncepční pozornost, a v souhře s magistrátem zachovat správu galerie pro účely hodnotné reprezentace města.
Je lehké cokoli zbořit, ale je těžké cokoli znovu vybudovat. Hodně dlouho to také trvá, neboť ztráta zázemí a diskontinuita škodí všem novým realizacím. Už pád historického symbolu Mánesa na úroveň bezkoncepčního výstavnictví byl otřesem pro naše kulturní sebevědomí, a pád Špálovky, s takřka stoletou tradicí špičkových výstav, k rozprodeji jejího dobrého jména, je další nedůstojnou a hanebnou vizitkou skupiny lidí, s níž by se občané tohoto města a umělci měli řádně vypořádat.